Čas opilých koní

Možná to na mě působilo ještě autentičtěji, než Želvy mohou létat. Vždycky u takových filmů cítím naprostou beznaděj a bezmoc, protože i kdyby člověk nakrásně chtěl, tak s tímhle stávajícím systémem nic nezmůže. Ano, byl to jen film, ale já věřím, že ve skutečnosti to je možná mnohem horší. Třeba takového Mahdiho si nikdo nevymyslel, kde záběry na něj byly srdcervoucí a jeho krásné oči mluvily za všechno. To celé umocněné nehostinnou krajinou k žití, kde je slyšet z dálky střílení a kolem neustálé nějaké nástrahy, včetně min. A to nemluvím o mulách, kterých mně bylo tak líto, že jsem musela chvílemi použít rychloposuv. Myslím si, že každý soudně přemýšlející člověk, který uvidí tenhle polodokumentární snímek z kurdského prostředí si uvědomí, že bychom si měli vážit i toho možná někdy mála dobrého co máme, včetně toho, že bydlíme třeba tady v Čechách. (06.01.2013)

Já si tady ve dvaadvaceti chodím na brigády, abych mohla kulturně žít a nechodila jak šupák, ale když vidím ty děti v Íránu, co mají za životní osudy, které si já ani představit neumím, hned bych jim všechno poslala a radši bych chodila nahá. Už nikdy nebudu nadávat na opruz v práci. Nebo aspoň v nejbližší době, protože tohle ze mě jen tak nevyprchá. Těžká deprese. Jako vždy. (15.05.2009)

,,JSEM S JANEM V DUCHOVNÍM SPOJENÍ. BŮH NECHÁ KAŽDÉHO V NĚČEM VYNIKNOUT. JÁ JSEM BYLA VŽDYCKY HLOUPÁ... ALE V TOMHLE JSEM DOBRÁ. BŮH DAL KAŽDÉMU NĚJAKÝ TALENT.…“ /// Abych pravdu řek, moc tomu nerozumím… dětský práci jo, tu chápu, ale tomu všemu vostatnímu. Drsnej způsob života (jako třeba u nás za války nebo 1. republiky, pamatuješ…), parchanti Ámina, Mahdi, Rožín, a Ajub. Fotr jim za chvilku chcípne na minový pole (upřímně, já bejt tebou, tak se rozběhnu dobrovolně už dávno!) no a tak děti… TY VOLE, TO SE NEDÁ VYMYSLET! Je mi líto těch mul (kůň řízlej voslem debile!), ty lidi – to není můj problém. Sere mě, že tady (jako u nás…) se to hemží sráčema, nic nedělaj, žijou si na dávkách… kurva to sem se zase nasral… Takže co jako? Politickej doku-film? Trochu. Nebo hra na to, kolik druhů emocí v sobě člověk objeví? Tohle je mimo moje chápání. Filmově za 3*, lidsky za 5*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Práci seženu, jen když seženu mulu (ne NULU! To by tady byl zaměstnanej každej…). 2.) Miluju kousky, při jejichž sledování se mě od začátku do konce druhýho dne, drží nechápavej tik. 3.) Thx za titule ,,fureq“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (12.02.2014)

Čas opilých koní představuje typický festivalový snímek a přesně ten druh íránské produkce, ze kterého jsou filmoví kritici a okruh festivalového publika paf a hovoří o íránské kinematografii jenom v superlativech. Přitom tahle kategorie snímků tvoří jenom zlomek íránské produkce, která se orientuje na průměrná a vkusu nevzdělaného publika uzpůsobená melodramata. Je to v podstatě dokument o tvrdém životě horalů v pohraniční provincii vzdálené od prosperity ropných polí a kultury velkoměsta. Navíc, a to je pro úspěch na festivalech taky typické, líčí dětský svět a objevuje se tam motiv tělesného postižení, resp. zdravotního handicapu, jednoho z hrdinů příběhu. Pro režiséra je typické využívání neherců, někomu to může vyhovovat, já bohužel do této kategorie nepatřím. Jako obraz sociálních poměrů v dané oblasti je to pochopitelně silné, ale jako hraný film, kde bych ocenil i kvalitní scénář a herecké výkony, je to nedostačující. Takže nakonec se přikláním ke třem hvězdičkách a 60 % celkovéo dojmu. (06.09.2011)

Snímek původem kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho by svým námětem lehce mohl spadat mezi takzvané festivalové exploatace, které sociálně drásává témata vytěžují s cílem (finančně) uspět na prestižních západních přehlídkách. To se nakonec podařilo i Času opilých koní, v Cannes např. film získal Zlatou kameru. Trápení íránsko-kurdských dětí, které se v nehostinném pohraničním prostředí starají o svého těžce postiženého bratra, by mohlo být snadným východiskem pro citově manipulativní drama. Ghobadi si ale zvládá udržovat odstup, který se k dokumentaristickým konvencím blíží nejen vzdáleným rámováním a rezignací na klasické vyprávění, ale také autentickou prací s neherci. Právě v nezúčastněných momentech (úvod s vojenskou kontrolou, náročné putování horami) snímek exceluje, ale jakmile během klasicky odříkávaných-nacvičovaných dialogů přejde k polodetailům, svou realistickou auru trochu ztrácí. (20.01.2014)