Cikáni jdou do nebe

(SSSR) Ke klasice, jakou CIKÁNI JDOU DO NEBE v režii Emila Loteanu (dle povídek Maxima Gorkého) bezpochyby jsou, lze přistupovat několika různými způsoby, ale ani jeden z nich není zcela uspokojivý. Z hlediska zařazení do proudu lyrického filmu, na jehož pomyslném vrcholu by byla díla Sergeje Paradžanova, by se na jednu stranu mohlo ocenit zpřístupnění náročnější poetiky širší divácké obci, na druhou stranu to vede ke zjednodušení symboliky až na banální úroveň a inklinaci ke kýči, kdy se ale mnohé záběry dají odůvodnit jako neodmyslitelně spjaté s určitým folklórem. V případě přihlédnutí k dobovému kontextu je nezbytné se pochvalně vyjádřit k tomu, že vzniklo dílo, které pojednává o svobodě, ale ústřední téma je podáno tak, že se ztrácí v nánosu čirého estéctví, kdy lze mít potěchu pouze z povrchových znaků. Nejproblematičtější je pak přístup daný tím, kdo jak smýšlí o etniku a jak je schopný při hodnocení přihlédnout či naopak odhlédnout od svých předsudků či (světo)názoru. Film bez jakýchkoliv pochyb na romské etnikum nahlíží značně romantizujícím způsobem, což může u méně tolerantních jedinců vést k odmítnutí (reprezentace přece neodpovídá žité i mediální zkušenosti posledních let), zatímco ti tolerantní si spíš potvrdí převažující názor-klišé o cigánské duši, temperamentu a muzičnosti, aniž by byli schopni reflektovat to, že jde o jinou formu rasismu (reprezentace přece odpovídá černobílému vidění, které je lakováno na růžovo). Pokud bych měl možnost volby, raději si samostatně poslechnu na nějakém nosiči vpravdě kultovní hudbu Yevgenie Dogy, než abych znovu sledoval prostoduché, přepjatě dramatické vyprávění, které nemá daleko ke kýči. (23.01.2011)

3/10 Ciganská balada o touze po svobodě, která je nadřazena všem ostatním důležitým hybatelům volnomyšlenkářkých kočovníků - ženám i majetku. Snímek upoutá množstvím zobrazení cigánských zvyků, písní a oblečení. V době promítání si dovedu představit, že se místní obyvatelé cítili podobně omezení a nesvobodní jako cigáni ve filmu, takže pobrali dostatek sympatií. Teď už je ale téma z filmu "nezabíjejte se navzájem, vždyť je nás cigánů málo" tak trochu neaktuální, ale stojí za vidění už kvůli tancům, přiblížení starých dobrých časů. svobody bez hranic a starostí co přinese zítřek, protože žít je potřeba už dnes. Při sledování nešlo nevzpomenout na českouslovenskou Baladu pro banditu, která do velké míry čerpá z podobného tématu a troufl bych si tipnout, že i ve své muzikální variaci vznikla právě pod vlivem tohoto filmu. (12.05.2008)

Musím sem dát osobní vzpomínku: koncem sedmdesátých let se "se školou - myšleno základkou" chodilo do kina většinou na sovětské nebo naše filmy z 2. světové války - Práče, Osvobození, Atentát apod. Dokážete si tedy představit, co to s mými spolužáky v pubertě udělalo, když nás vzali na tenhle film? I soudružky učitelky byly poněkud rozpačité.... :))) (30.07.2023)

Nebyly k dispozici mezinárodní zvukové pásy (tehdy běžná situace, samozřejmostí se staly až v 90.letech) a proto se cikánská hudba a písně musely převzít z originální zvukové stopy. Problémem se však staly přechody ze zpěvů z originálu do mluveného slova v dabingu - různé výkřiky a všechny součásti atmosféry, která by ve zvuku chyběla či byla narušena, kdyby se jemné návaznosti neudělaly nebo se "natvrdo nastřihly". Na tyto přechody byl angažován velký cikánský sbor, který odváděl výborné výkony. (04.08.2021)

Pěkný, poetický a romantický příběh. Krásně natočeno, ale něco tomu chybí. Když to srovnám s českým trapným Romingem, tak je tohle mistrovské dílo, ale dokonalé rozhodně není. Jsou tu krásné barevné kostýmy, ježdění na koních, putování s cikány a jejich odhalená duše, ale především konec se vzpírá jakémukoliv mému chápání! To je šílenství! Ten je moc i na cikány. A potvrzuje, že zbraně nepatří do rukou dětem. (19.04.2008)