Leos Janácek - Kát'a Kabanová
Obsahy(1)
Na Salcburském festivalu 2022 byla 7. srpna uvedena Janáčkova opera o třech dějstvích Káťa Kabanová, kterou v režii Barrieho Koskyho hudebně nastudoval ve Felsenreitschule český dirigent Jakub Hrůša s mezinárodním sólistickým obsazením. Děj se odehrává v Kalinově na břehu Volhy v šedesátých letech 19. století. V sadu obdivuje mladý učitel Kudrjáš (Benjamin Hulett) výhled do krajiny a na řeku. Idylu naruší hněvivý výstup kupce Dikoje (Jens Larsen) se synovcem Borisem (David Butt Philip). Jeho neštěstí ještě zvětšuje beznadějná láska k vdané ženě – Katěrině Kabanové (Corinne Wintersová). Ani Káťa není v manželství šťastná, neboť žije se slabošským manželem Tichonem (Jaroslav Březina) a despotickou tchýní Kabanichou (Evelyn Herlitziusová). Ta nařizuje synovi, aby odjel na trh do Kazaně, a vyčítá mu nedostatek synovské lásky. Kabanicha peskuje též Káťu, že nedává dost najevo smutek nad Tichonovým odjezdem. Varvara (Jarmila Balážová) přináší klíč od zahradní branky, aby mohly mladé ženy v noci na schůzku s milenci. Ve strži za zahradou Kabanových se schází Varvara s Kudrjášem. Káťa se pokouší přemoci svou touhu po Borisovi, ale nakonec mu padá do náruče. Nad městečkem se strhne prudká bouře. Káťa vyděšená přírodními živly se přede všemi přiznává ke své nevěře s Borisem. Uteče na břeh Volhy, protože jediným vysvobozením před nesnesitelným životem u Kabanových je smrt. Když počátkem roku 1919 Janáček začal uvažovat o Ostrovského dramatu Bouře coby námětu k nové opeře, blížily se jeho šedesáté páté narozeniny. Během posledních tří let se v jeho životě mnohé změnilo: v roce 1916 se podařilo konečně prosadit "Její pastorkyni" v pražském Národním divadle a o dva roky později zazněla ve Vídni. V létě roku 1917 v Luhačovicích poznal Kamilu Stösslovou, která se mu stala vzácnou přítelkyní a inspirací jeho pozdní tvorby. Právě tyto události, které Janáčkovi vracely do života radost a sebedůvěru, vedly ke skladatelově nevídané tvůrčí aktivitě. Libreto k nové opeře si Janáček s použitím českého překladu Vincence Červinky vytvořil sám. (Česká televize)
(více)Recenze (2)
Tady jsme v oblasti filmů. Pominu tedy Janáčkovu hudbu, se kterou stejně nemám problémy (a Corrine Wintersová se mi líbila po všech stránkách, dokonce i atletických), a proto jen pár slov ke scénické výpravě. Těšil jsem se totiž, že bude respektovat i Janáčkovy či Ostrovského představy, a především představy Petra Kofroně, který ji detailně rekonstruuje, popisuje a hodnotí ve sné knize "V budoucnosti spadne operní umění s nebe zčista jasna", kapitola "Janáčkův Kuligin". Vyhneme se však postavě Kuligina, kterou Petr rozhodně nepovažuje za efemérní, i Tichona, kterého správně označil za spouštěče děje (pasivního, u něj katalyzátor; aktivním byla Kabanicha): Kdyby do Kazaně nejel, "drama" by se nekonalo" (nebo kdyby Káťu vzal s sebou, dodejme). Avšak scéna, která se svou primitivností neúspěšně snaží překonat modernu, ztrácí tím jednu z dimenzí janáčkovských představ o gesamtkunstwerku (je ovšem možné, že na tomto pozadí vynikne lépe hudební složka). To ovšem neomlouvá, přesná lokalizace děje - viz uvedená kniha -, včetně charakteristiky prostoru a jeho funkčního dělení (kromě jiného na veřejný, pozitivní a soukromý, negativní či dokonce neexistující prostor) je zásadní nejen pro pochopení děje ale i hudby samé. Dramatu by nebylo nejen bez Tichona, ale drama by se nekonalo ani bez Volhy. Tu zde tvoří přemíra "zkamenělých" statistů obrácených zády k jevišti (nemohl jsem zbavit pocitu, jak přitom trpí). Petr se nemýlil, bez Volhy by nebylo ničeho, proto je tak důležité, kterým směrem teče. - Tuším, co by tomu řekl Leoš Janáček a vím, co by tomu řekl Zdeněk Nejedlý. Ještě jeden odlesk: u maturity se mě ptali, kdy si nechal Mr. Jan Hus narůst plnovous. Hrozím se, že dnes by se mě mohli zeptat, kdy se nechala Káťa Kabanová tetovat, či zda mezi Kabanichou a Dikojem byl explicitní sadomasochistický vztah, aby musel být vyjádřen "bičem a válením se po zemi ve slipech". Možná však, že je to rysem současného paradigmatu: pokud nevíme, zda je něco dobré či špatné, pěkné či škaredé, milé či odporné, volíme pro jistotu špatné, škaredé a odporné. ()
Vynikající inscenace po všech stránkách s výborným Jakubem Hrůšou za dirigentským pultem. Minimalistická scéna podtrhla charakter Janáčkovy hudby a dala vyniknout jejímu vnitřnímu napětí a dramatičnosti. ()
Galerie (38)
Photo © ORF / Roman Zach-Kiesling
Reklama