San Babila: 20.00 hodin

"San Babila" je žel bohu u nás mnohem aktuálnější v současnosti, než před těmi 30 lety, kdy běžěl v kinech. Jednostrannost levičáckého pojetí snímku je evidentní. Přesto je natočen po všech stránkách velmi dobře a psychologie postav působí věrohodně. To platí i o zrzavé kamarádce té party nácků - tak blbá a přitom realisticky ztvárněná slepice se ve filmu často nevidí. Za ní musím nechat tu *, kterou bych jinak ubral za výše zmíněnou tendenčnost. (19.12.2008)

Film zachycující tzv. "anni di piombo" ("léta olova"), italské období kulminující v 70. letech, zlatá léta politických vražd, terorismu, pouličních válek extremistů atp. Film, jenž šel do v Itálii do kin zhruba půl roku poté, co byl na podzim 1975 zavražděn Pasolini. Ten o "hrdinech" (ale nejen o nich!) tohoto filmu napsal: "Děti kolem nás, hlavně mládež, adolescenti, jsou skoro samé zrůdy. Jejich fyzické vzezření je téměř děsivé, a když není děsivé, je protivně nešťastné. Příšerné kožené oděvy, karikaturní účesy, vyhaslé oči. Jsou to masky jakési příšerné barbarské iniciace nebo pilné a nevědomé integrace, nevzbuzující soucit. (...) V nejhorších případech jsou to opravdoví kriminálníci. Kolik jich je? Ve skutečnosti by to mohli být všichni. V partách mladých, které potkáváme na ulici, by všichni mohli být zločinci. Nemají v očích žádné světlo, jejich rysy jsou napodobeninou rysů robotů, bez stopy osobního, jež by je vnitřně charakterizovalo. Jejich mlčení může znamenat nesmělou žádost o pomoc (jakou však pomoc?) nebo bodnutí nožem. (...) Bez ohledu na vyšší školní vzdělání a zlepšenou životní úroveň klesají zpět na úroveň primitivní neotesanosti. (...) Neumí se smát či usmát. Umí se pouze křenit a pošklebovat." (Zuřivý vzdor, s. 105-106.) (14.12.2013)

Naprosto hustej post-neoealistickej film, otevřenej, bez jakýchkoliv zábran a tabu, zároveň velmi sugestivní. Dobrá rekonstrukce atmosféry Milána oněch let, velmi dobrá práce s mládeží, drsné dialogy, skvěle ztvárněné psychologické charaktery nudících a zhýčkaných mladých lidí, z vyšších společenských kruhů a jejich pozvolný vzestup (i co se týče svého politického přesvědčení) na poli neo-fašismu (od vandalismu, různých drobných ataků a šarvátek, přes znásilnění impotentem obuškem, terorismus až po chladnokrevnou vraždu), a propadávání se stále hlouběji zločinu, je tu důvod, každý z mladých chlapců má nějaký svůj osobní problém (většinou v tom základu-rodina) a v nepolední řadě je film dobrý i v sociální oblasti. Ve filmu hráli především neherci (což ještě více zvýšilo celkovou autentičnost) a pokud bych měl někoho z herců vyzdvihnout tak to byla Brigitte Skay v roli otravné a střelené blbky, která nakonec nácky převezla, vynikající realistická role. Ze scén jednoznačně památný a nechvalně známý nacistický pochod ulicemi města, kde lidé okolo jen nevěřícně přihlížejí tomuto divadlu, nebo sekvence s umělými penisy na rušném náměstí. ps: V obsahu píšou, že vytipovaný pár neofašisti zmasakrují přímo před očima kolemjdoucích, ano bylo to ve měst v průchodu, ale žádní jiní lidé tam nebyli, toť jen taková malá drobnůstka na jinak orpavbdu výtečně natočeném filmu, ten polodokumentárná styl jakým se to celé od začátku až do konce neslo mě tady konkrétně sedl. Pěkná kamera, styl, image, oblečení (kožené bundy, zrcadlovky, koně atd). Další parádní eurocrimi (mimochodem poslední sedmé) od levicově smýšlejícího Linzaniho (mmj. Petri, Damiani nebo Squitieri). (26.09.2011)

Poté co Dionysos **** uvedl komentář od P.P.P., přidám jen vidění Umberta Eca (Foucaultovo kyvadlo): Začíná to "Tipico di quei tempi: corteo non autorizzato... Typické pro onu dobu bylo, že demonstrace nebyly povoleny, a pokud se nic vážného nestalo, policie jen byla jen ve střehu a kontrolovala (četné byly i uzemní kompromisy), aby levice nepřekročila některé pomyslné hranice vytýčené ve středu Milána... Jedna strana Augustova náměstí a celé náměstí San Babila bylo sídlem fašistů.Pokud tyto hranice někdo překročil došlo k incidentům, ale jinak se nedělo nic; stejně jako při krocení lva. (02.03.2018)

Carlo Lizzani bol špecialistom na podobný typ filmov. Jeho hrano-dokumentaristický štýl mu priniesol uznanie, jeho filmy sú neúprosnou sondou do života Talianska konca 60-tych a celej dekády 70-tych rokov. V tomto prípade si vzal na mušku zlatú mládež, ktorí sú sfanatizovaní fašistickou ideológiou. Celý príbeh sa odohráva v priebehu 20-tich hodín na milánskom námestí San Babila. Scéna spontánneho pochodu mladých fašistov po námestí je filmárskym klenotom. Morriconeho hudba je opať skvelá, kamera vynikajúca. Keď sa film premietal v našich kinách v roku 1980 hneď na mňa zaposobil a bolo tomu tak aj teraz. Zvyšujem hodnotenie na maximum. (25.05.2016)