The House of the Laughing Windows
Režie:
Pupi AvatiKamera:
Pasquale RachiniHudba:
Amedeo TommasiHrají:
Lino Capolicchio, Gianni Cavina, Pietro Brambilla, Francesca Marciano, Zora Ulla Keslerová, Giovanni Brusadori, Giulio PizziraniObsahy(1)
Mladý restaurátor Stefano přijíždí do malé italské vesnice, aby opravil zdejší fresku zobrazující utrpení sv. Sebastiana. Ta je posledním dílem malíře jménem Legnani, který byl posedlý smrtí a pro svá díla si zásadně vybíral umírající či trpící lidi. Stefano nedlouho po svém příjezdu zjišťuje, že někdo si jeho přítomnost vyloženě nepřeje. Když poté jeho místní přítel záhadně vypadne z okna, rozhodne se přijít celé věci na kloub. Postupně se napovrch dostávají další podivné skutečnosti a Stefano si stále neuvědomuje, že brzy už může být pozdě na cestu zpět… (Richie666)
(více)Videa (1)
Recenze (50)
Po první projekci zatím tohle giallo jen za 4. Na můj vkus byla prostřední čast filmu dost rozvleklá a utahaná, navíc mi tam chyběly nějaké ty vraždy. Naštěstí konec filmu byl fantastický a ikdyž jsem všemu úplně neporozuměl a nepochopil jsem chování a cíle některých postav, tak na mě film zanechal dobrý dojem. PS:Už se těším na drouhou projekci, ta mi to snad objasní:-) ()
Stejně jako u L´ Arcano incantatore, kterého jsem od Avatiho viděl prvního, mám pocit, že on by to zvládnul natočit ještě lépe, především co se vizuálna týče. Některé pasáže jsou úchvatné, jiné připomínají německý dokument o plachetnicích. Tahle výtka ovšem neznamená, že by La Casa dalle finestre che ridono byl špatným filmem, jen mu k dokonalosti chybí ta pověstná špetka. A možná ještě vystřihnutí nějaké té čtvrthodinky. Nicméně i tak jde o zážitek, jaký se naskytne jednou za dlouhý čas, vyznačující se vynikající gradací až k úžasnému závěru. Minimálně bodík navíc dávám za muziku a perfektně nereálný dům s úsměvy na oknech, tam je největší síla filmu. ()
Popravde nechápem to sýte kultové svetlo, ožarujúce tento film. Zaslúži si maximálne mierny kultový opar. Avatiho práca výrazne zaostáva za atmosférou a štýlom Argentových, Fulciho, Simónových giallo filmov, osvojuje si úplne základy gialla ale nestavia na nich nič natoľko osobité a príznačné, aby sa dalo vravieť o "kulte". The House of the Laughing Windows skôr pripomína preriedenú zbierku základných giallo klišé s predvídateľným "plot twistom". Byť rozprávanie subjektívne a retrospektívne, mohlo by ísť o zaujímavú fúziu "lovecraftovskej" štruktúry a motívov (postava dostávajúca sa do zvláštneho prostredia, maliar s chorobnými sklonmi, záverečný plot twist, ktorý sa dá anticipovať už niekde krátko po expozícii atď. ) a gialla. Bohužiaľ sa tak nestalo. ()
Tento film má bezpochyby, jak zde všichni píší, skvělou atmosféru, ale i vcelku spletitý děj, což zachraňuje fakt, že i přes nedostatek „akce“ a dlouhou stopáž film příliš nenudí. Jenž pokud začnete nad filmem trochu přemýšlet, abyste odhalili všechny dějové kličky, vytane najednou značný počet nelogických věcí. Dalším nešvarem je to, že lekačky, mající podporovat atmosféru, jsou díky režii odhaleny těsně předem a vzhledem k průhlednosti ve mně vzbuzovaly spíše smích nežli úlek a ke všemu nemají žádný smysl (nic po nich nenásleduje). Po zhlédnutí filmu doporučuji přečíst si fórum k tomuto filmu na IMDB, které vám odhalí něco, co bez znalosti Italů prostě nemáte šanci pochopit. Chtěl jsem dát čtyři hvězdy, moc chtěl, ale nejde to. 60 %. PS: Nevím, proč se jmenuje film Dům smějících se oken, když tam nehraje žádnou roli. ()
Neuvěřitelně zajímavý film, jehož atmosféra mi na první pohled paradoxně nejvíc připomíná Roegovo Don't Look Now. Ale ty dva filmy jsou si prostě podobné - 110 minut, překvapivý závěr, giallovsky tíživá atmosféra jednoho města a precizní režie. Don´t Look Now neanglicky mysteriózní, House with Laughing Windows negiallovsky zakončené. A jelikož nedoceňuji genialitu Deep Red, je House with Laughing Windows mým nejoblíbenějším giallem a ztělesněním dokonalé pomalosti. ()
Reklama