Strom na dřeváky

Zasiahnutie priamo do srdca. Sám neviem presne určiť čím, možno kombináciou všetkého čo mi tento nádherný a výnimočný film poskytol. Takmer 3 hodiny som sledoval bežný život štyroch chudobných sedliackych rodín lopotiacich na pozemkoch patriacich bohatému pánovi. Striedajúce sa ročné obdobia, ťažká práca prerušovaná len svadbami, večernými posedeniami v pospolitosti, zabíjačkou, jarmokmi. Veľmi realistické vykreslenie sedliackeho spôsobu života. Doslova vykreslenie - nádherná kamera sníma jemne rozmazaným obrazom výjavy zo života týchto jednoduchých ľudí, ktorí ani slovkom neprotestujú voči svojmu údelu.Ani náznak rebélie, nespokojnosti s ťažkým údelom pod kuratelou zámožného pána. Olmi popisuje, nesúdi, nenadŕža, zobrazuje rôzne stránky života veľkého štvor rodinného sedliackeho domu. Pristupuje k zobrazeniu s úctou, no nie s jednoznačným ospevovaním. Sympatie si títo jednoduchí ľudkovia získajú zobrazením jednoduchých životných úkonov príslušníkov všetkých generácií žijúcich spolu. Svoj údel prijímajú s pokorou a veľkou zbožnosťou. Rozprávajú sa veľmi málo, porozumenie a lásku v rodine je však cítiť. Celý film bol natočený s nehercami, potomkami sedliakov bergamského kraja, kde sa dej odohráva. Počas sledovania som mal dojem akoby obrazy starých maliarov vystúpili na plátno i s príznačným koloritom, možno pôsobilo geniálne podfarbenie obrazu Bachovou hudbou, tvoriacou výraznú zložku celého diela. Po skončení veľmi pekné (smutnopekné) pocity a v nich obsiahnutá mystická atmosféra práve zhliadnutého, ktoré pretrvali- a pretrvávajú dlho po skončení. Na okraj - z porovnania filmu a rozprávania predkov, či čítania dobovej literatúry mi vyvstal veľmi podobný spôsob života sedliackych bezzemkov na Slovensku a V Taliansku (no nielen tam: v celom katolíckom územnom okruhu). Tvrdá práca, hlboká zbožnosť, pokora, mlčké znášanie údelu, láska k rodine, odreagovanie alkoholom a veselými historkami v pospolitosti usadlosti, či lazu. (12.10.2004)

Je snadné vylíčit předindustriální venkov jako zidealizovanou selanku, je snadné jej také naopak vypodobnit jako svět útlaku a náboženského tmářství již dávno smetený pokrokem. Olmi se nepouští ani jednou z těchto ošidných cest, ale ukazuje život rolníků s opravdovým vcítěním, v duchu "soucitného realismu". Děj nechává plynout jen pomalu, jeho film je spíše básní než prózou (a k poezii je zvláště těžké psát komentáře). Vizuální - spíše bych měl říci "obrazová" - a hudební stránka nemají chybu. Jednotlivé záběry jsem doslova hltal, a i když se zrovna nic nedělo, přál jsem si, aby trvaly déle. Krásná je však nejen forma - tento snímek má totiž srdce a dává divákovi vsoupit do světa svých hrdinů a sdílet jej s úctou a obdivem. Kdo měl to štěstí a ocitl se někdy na onom "odvěkém" katolickém venkově, který dosud v ostrůvcích přežívá na východním Slovensku, v Rumunsku a jinde daleko od Bruselu, tomu život lidí z Olmiho snímku bude podivuhodně známý. Člověk je přitom nucen zpokornět a uvědomit si, jak ošidné slovo je pokrok. Kam jsme vlastně pokročili? Namísto radosti a bolesti známe dnes zábavu a nudu. Lépe si žijeme, ale určitě nežijeme lépe. V očích rolníků z tohoto filmu (a také těch slovenských, které znám ze zapadlých rumunských kopců) je - bez všeho romantického přikrášlování - tolik pokory, trpělivosti, čistoty, úžasu a moudrosti, že srdce potom ani neví, zda nad tím jásat, anebo podlehnout sklíčenosti nad světem, v němž žijeme (či spíše nad způsobem, jakým v něm žijeme). Sentimentální návraty do minulosti sice nejsou pro dnešek lékem, to však neznamená, že se není možné od pradědů lecčemus učit: třebas víře a naději a také té největší - lásce. Anebo tomu, jak se může každý okamžik života stávat modlitbou. (14.07.2007)

Ocitla jsem se v úplně jiné době kdesi v Lombardii a stala se součástí nepředstavitelně těžkého života tehdejších rodin bezzemků. Nejen, že na mě v celé své síle zapůsobila ponurá atmosféra, ale i jejich silná a nezlomná víra a s tím související velká pokora, tak důležitá pro jejich z mého pohledu těžký životní úděl a jestliže to jsou reálné vzpomínky Olmiho babičky, tak jí tu dobu nezávidím ani omylem. Ale je moc dobře, že můžeme vidět i takové filmy na kterých poznáváme jaké jsou v reálu opravdu důležité hodnoty. A určitě bylo i zajímavým faktorem, že celý film byl točen neherci z dané oblasti. Nicméně jsem film viděla nadvakrát, protože stopáž se mi zdála přece jen neúnosně a zbytečně dlouhá. (08.10.2012)

Tak já to konečně viděl a dokonce na velkém plátně! A teď už mi z DVD od Zóny zbývá jen Metropolis a Krásná hašteřilka (přičemž v tomhle pořadí to asi dám; byť Krásnou hašteřilku mám na DVD a Metropolis ne) a mám to komplet. Tady jsem se těšil na opravdu velkolepý poetický film a taky jsem ho dostal, jenže mi ne vždy sedl. Respektive takhle, sedl by mi naprosto přesně, ale musel by být tak o hodinu kratší. U některých scén jsem radši přemýšlel nad tím, co budu dělat pak a kolik uteklo času, než abych byl pohlcený, což by se dít prostě nemělo a i objektivně mi přijde, že si to svoji tříhodinovou stopáž obhajuje jen obtížně. V tomhle extrémně pomalém podání to mohlo mít klidně i 10 hodin a výsledek by asi zůstal stejný. Jsou to zajímavé výjevy z každodenního života několika rodin bezzemků, některé scény jsou obzvlášť povedené (hlavně ta, podle které je celý film pojmenovaný, ale dostaly mě i dvě noční, které díky nasvícení scény ve stylu tehdejších možností svícení dostávají až mystickou formu), zvuková složka je zde naprosto dokonalá a pro každou scénu podstatná a místy mě to opravdu fascinovalo tak, jak jsem si přál, ale místy mě to zase míjelo a nechápal jsem, proč některé scény sleduji (třeba tu na pouti). V širším kontextu chápu, to tam není a nebylo by zbytečné nic, ale nebudu lhát, někdy ta poetika na mě nefungovala. A tohle je vyloženě poetický film, některými označovaný jako hraný dokument, ale já ten pojem nemám zrovna rád a pro mě to jsou poetická vystižení určitého času a prostoru. Strom na dřeváky tohle je, obdiv si bezesporu zaslouží, místy se mi líbil opravdu hodně, ale nedokážu si představit, že bych ty tři hodiny s chutí u toho strávil znova. Není to ani tak detailní mezi řádky ve vykreslení doby a psychiky postav, jako třeba Kristus se zastavil v Eboli. Ano, do určité míry ano, ale jen do určité míry - dialogy tu vlastně nehrají až takovou roli. Jinak jsem chtěl komentář začít ve stylu, že kdybych byl hodně hnusný, tak řeknu, že to je jako kdyby někdo zfilmoval Mollyiny historky o ztracené žluté voskovce a vidění psa na ulici, protože stejně tak zajímavé některé historky jsou podobně epické, ale nakonec to tu nechám jen jako poznámku pod čarou, vzhledem k tomu, že to má nějaký konec, který opravdu vypadá jako závěr. Silné 3* (29.11.2023)

Rekonstrukce každodenního života v rozlehlé severoitalské usedlosti na konci 19. století. Obrazy úmorné dřiny se prolínají s líčením koloběhu ročních dob a duchovních tradic zaniklého společenství. Z drobných příhod se vynořuje několik dramatických příběhů. Jeden z nich sleduje námluvy a svatbu mladého páru. Hrdinou dalšího je otec, který porazí strom svého domácího, aby mohl vyrobit boty pro syna. Kultivované vyprávění - inspirované vzpomínkami a úvahami režisérovy babičky - si všímá také venkovských rituálů a lidského soužití s přírodou. (31.03.2009)