Berlín 1933: Deník jedné metropole

Situácia spred 90 rokov, kedy si ľudia demokraticky zvolili a dostali do čela fašistov - nacistov. Tých skutočných, nie dnes mediálne označovaných, lebo médiá aj politici to slovo maximálne sprofanovali a fašista je už hocikto, kto nejde v súlade s tým správnym progresívnym postojom. Hitler ako nový kancelár a život v Berlíne sa mení, no opozícia stále dúfa, že situácia sa zmení, že tvrdý až tak nebude a že ho potom vo voľbách porazia. Aj bežní ľudia iného názoru dúfajú, že "k žiadnym pogromom nedôjde". A nakoniec to dopadlo ešte horšie, než si mysleli v najhoršom sne. Niekedy až mrazivé pozerať, ale tú mrazivosť hlavne dávajú sprievodné citáty a popisy. (15.11.2023)

Zaujímavý dokument poskladaný zo zápiskov v denníkoch neznámych ľudí, ktorí zanechali svoj subjektívny pohľad na rok 1933 v Berlíne. A z archívnych záberov. A z archívnych zvukov. O tom, ako jednoducho a neuveriteľne rýchlo sa dostal diabol k moci. Nenávratne, v zmysle – potom už nebol krok späť. Možno by to chcelo trochu dlhšie záverečné zhrnutie, ale spracovanie bolo výborné. Dosť poučné, aby sme to nikdy viac nedopustili? Pochybujem. Niektoré prejavy boli podobné tým, ktoré počúvame od súčasných politikov. (22.12.2023)

Dokument trochu inak. Nie cez hovoriace hlavy, nie cez všetkovysvetľujúci komentár, ale cez zápisky súčasníkov oných katastrofálnych udalostí, keď sa demokracia zmenila na vraždiacu mašinériu. Okrem textov a fotografií je tu veľa originálneho filmového materiálu, napríklad rituálne pálenie kníh je veľmi silnou scénou. (28.11.2023)

Excelentní forma. Z deníků berlínských občanů různých sociálních skupin, politických přesvědčení i povah vystupuje mnohavrstevné svědectví složité předválečné doby. Ze záběrů nic netušících Němců, ze zápisků plných trivialit i všedních starostí, z kyselých tváří posmutnělých rozčarováním a vyčerpáním ze zlatých dvacátých, kdy se žilo na max, ale nikomu to nic nepřineslo, i z ulic plných SA mašírů, ze všeho toho děsivě mrazí. Podobně jako ze známého knižního svědectví Sebastiana Haffnera, jednoho z emigrantů z předválečného Německa (Příběh jednoho Němece). Z obou materiálů je zjevné, že Německo stálo na rozcestí, na kterém strach z rudého teroru vehnal i středové umírněnce neprozíravě přímo do Hitlerovy náruče. Ještě snad týž rok jich spousta poznala, že dopustili průšvih. Ale už nebylo moudré to přiznat. Zatímco Haffnerovo svědectví je osobní a motivované od začátku ostrým světonázorem, z dokumentu vyvstává doba plastičtěji a dramatičtěji. Blahobyt maloměšťáků, které ani majetek ve šlechtice nepromění, křiklavě kontrastuje se zástupy přehlížených chudých v nevytápěných, plesnivých bytech. Bezcitný individualismus slavil svůj hedónistický trumf. V předcházejícím desetiletí přinesl uvolnění morálky do extrémů. Sexuální perverze i střílení na ulicích byly tak běžné, že je nikdo nepovažoval za nepatřičné. Jako logický důsledek přišla totalita. Obrat o 180 stupňů, vstříc oddanému kolektivismu a zaprodání vlastní duše. Hlavně to všechno napravit! ;) Goebbels, který si hraje na Hitlera, a Hitler, který si hraje na Mussoliniho, i když si drží ruku na poklopci. V nově nabyté roli působí nejistě a jako slon v porcelánu. Za několik měsíců se na svém tučném výsluní stihne notně zakulatit. Stále bez pervitinu, s nímž později získává sebedůvěru a ztrácí poslední zbytky rozumu. Jedna velká hnědá fraška, která předstírá, že zachraňuje svět a dopřává Němcům konečně to, po čem touží. Masy nerozhodných, ochotných přiklonit se na jakoukoliv stranu, na kterou bude třeba. A co když to bude opravdu lepší? Po Židech nikomu nic není… Záběry šťastných středostavovských rodinek připomínají paradoxně adoraci konzumu v pozdějších sedmdesátkách. Kolektivistické hry, ve kterých je jeden za všechny a nikdo za jednoho. Zabití stovek jiných, ale mediální pláč nad zabitím dvou vlastních. Adorace blond vlasů, které mají v Německu jen Prušáci. Nebetyčná prostota ve tvářích mávajících. Hlupáci a příštipkáři těšící se konečně na příležitost – ve světě, kde nerozhodují schopnosti, ale rasa a správný názor. Podvody těch, kdo se ničeho neštítí. Sebevraždy jiných, pro které svět nemá budoucnost. Kdo by to čekal, že si tuto zkušenost neprožijeme proto, abychom ji zanechali za sebou, ale proto, abychom ji v nových dobových kulisách křísili za sto let znovu… „Nikdo, s kým jsem mluvil, nevěřil tomu, že by se toho žhářství dopustili komunisté.“ Oba dva díly jsou mistrně namixované. Jsou napínavé, i když už víme, jak to celé dopadlo. (17.11.2023)

Nie len zo súkromných denníkov obyvateľov Berlína, židov, či Nemcov, a ich dobové nálady. Dalo by sa povedať, že dokument solídnym spôsobom preukazuje, ako sa postupne budovalo "dusno". (07.12.2023)