Malá Věra

Tento geniální/infarktový počin, reflektující jednu z přelomových událostí moderní historie z pohledu jedné rodiny a jejich mladé dcery Věry, spojuje několik žánrových rovin, z kterých může interpretován - rodinné drama, sociální dokument vypovídající o povaze života na ruském sídlišti před pádem sovětského svazu a otevřený politický film, ukazující dekadentní rozpad/dopad už zahnívajícího režimu. Film ve své době zlomil veškerá cenzurní tabu ohledně otevřené sexuality, alkoholismu podanému v negativním vyznění a obrazu sovětské rodiny, který se změnil v depresivní ru(t)inu, bezvýchodnost a neporozumění. Nejvíc šokující na Malé Věře podle mne není samotná explicitnost některých tabuizovaných témat, ale způsob, jakým se s těmito tématy zachází. Snímek ukazuje následky komunistické režimu v Rusku bez ohledu na záměry režimu nebo rozdělení na viníky a oběti. Všichni jsou totiž obojím. Divákův vztah k postavám je od začátku do konce ambivalentní – Věra je líná, ale zoufalá z neporozumění si s rodiči, otec je alkoholik a skorovrah, ale jen proto, že je stejně jako jeho žena lapen v pasti předsudků a dávno minulých tradic. Nejděsivější jsou pak scény, kdy zvláště matka vyvíjí snahu tyto oživlé mrtvoly stereotypů přimět k životu zlehčováním závažnosti situace předstíráním, že se nic nestalo. Předstírat se však nedá donekonečna. (21.08.2010)

Filmové umění gorbačovovské přestavby je dnes uzavřeným historickým faktem. Stále nadčasové však zůstávají jeho vrcholné filmové plody, které ve své době znamenaly zničující demytizaci žaláře sovětského člověka. To, co ve své době lidé a autoři jako Babel, Pilňak, Zimjanin, Erenburg, Solženicyn, Aksjonov, Ilf, Petrov, Pastěrnak ale i Vysockij či Cvětajeva nebo Jevtušenko mohli jen napovědět, zaznělo v této době s novou, pro režim - jak se brzy mělo ukázat - zničující naléhavostí. Italský neorealismus připomínající pohled VĚRY sleduje jako pod drobnohledem všední život v stále preferované oblasti zřejmě ruského Přičernomoří (jako nejpravděpodobnější inspirace mne napadla Oděsa). Mnohdy žákovská selhání polistopavé protikomunistické tvorby ať už publicistické, nebo umělecké vyniknou právě při takovýchto srovnáních. Bezútěšnost, šedost života, bezradnost hledání v této poušti těla i ducha, to jsou ony skutečně nosné prvky režimní sovětské skutečnosti. Jakkoliv režie tentokrát poněkud převyšuje herecké výkony - s jistou výjimkou tehdy umělecky i věkově mladičké Natalije Něgodové, výsledný dojem z filmu, jemuž dominují některá vrcholná čísla a výstupy, zůstává i po letech plastický, živý ve svých "tázacích" odpovědích živý a přesvědčující. A v tomto ohledu i meze doby svého vzniku přesahující. (27.03.2010)

(SSSR) MALÁ VĚRA je výborný film, ale výrazně mu škodí způsob, jak byl a stále je propagován a co se ke k němu váže. Je tak nutné odhlédnout od pověsti prvního erotického sovětského filmu, ve kterém jsou explicitně vyobrazeny sexuální scény; toho, že v amerických kinech šlo o sexploataci, což podpořila propagace Natalije Něgodové, která nafotila fotky pro Playboy a řekla svůj životní příběh časopisu People; v poslední řadě je třeba zapomenout i na pověst "skandálního filmu z gorbačovského Ruska" a obal u nás vydaného DVD, který láká na sex a násilí. Debut Vasilie Pichula totiž není ryze žánrovým titulem, který by chtěl uspokojovat ty nejnižší pudy, ale naopak zásadním počinem, který realisticky nahlíží na to, co komunistická ideologie Sovětského svazu napáchala, když zanechala nesmazatelné stopy na jednotlivcích. Přesné studii, ve které se není s kým dost dobře identifikovat a která končí otevřeně, se dá vytknout leda modelovost, s jakou se k dané problematice přistupuje: rozklad jedné rodiny jako rozpad tamního režimu, otec jakožto sám Gorbačov. Nemyslím si, že jde o nadčasové vyprávění - coming-of-age drama, protože je snímek spjat s rokem a zemí vzniku, což je jak největším kladem (dnes je možné na něj nahlížet jako na dokument doby), tak i záporem (nejde o univerzální a kulturně přenositelný příběh, což zpětně vysvětluje onu potřebu inzerování MALÉ VĚRY jako sexuálně odvázené podívané s násilím). (23.01.2011)

Skvělý film s nádhernou hlavní představitelkou zobrazjící naprostou bezvýchodnost života v socialismu. Depresivní obrázek sovětské rodiny omezených alkoholem ubíjených lidí, kteří nic než kořalku a tupost pro život nepotřebují a se svou omezeností si vystačí - protože pro co by se měli snažit to změnit. A jakkoliv jsi mladý, plný energie a jakkoliv si to uvědomuješ, stejně ti to není nic platné. (18.02.2011)

Po viacerých rokoch sa mi podarilo opätovne si pozrieť Malú Vieru, na ktorú som mal výborné spomienky už z premiérového sledovania. Bol som v Moskve rok po jej nakrútení a teda ma oslovila už vtedy viac ako tých, ktorí v Rusku neboli alebo tam boli s Inturistom po vyznačených trasách. Áno, je to presný obraz bezútešného života bežných občanov, ktorých okrem iného gniavi alkoholizmus, chudoba, ľahostajnosť a šlendriánstvo. Zaujímavé, ako si zo Západu (ostatne ako aj my) berú to poklesnuté, bezcenné a škodlivé. Veľmi cenné je, že to režisér v žiadnom ohľade neprehnal a nevytvoril figúrkovité panoptikum vzdialené realite. Dialógy boli presné a plasticky vykresľovali duševný svet časti obyvateľstva, o veľkosti podielu ktorej sa neodvážim špekulovať. (28.08.2015)