Atalanta
L'Atalante
L'Atalante
Režie:
Jean VigoScénář:
Jean VigoKamera:
Boris KaufmanHudba:
Maurice JaubertHrají:
Michel Simon, Dita Parlo, Jean Dasté, Paul Grimault, Jacques Prévert, Pierre Prévert, Claude Aveline, Albert Riéra, Charles DoratObsahy(1)
Námořník Jean se ožení s Juliettou a vezme jí na nákladní loď, kde pracuje. Atalanta se plaví do Paříže, do města, o kterém sní Juliette celý život. Loď patří starému námořníkovi Julesovi (Michel Simon), osamělému vlkovi, který má ze všeho nejvíc rád své kočky. V Paříži se Jean pohádá s Juliettou a ztropí jí žárlivou scénu. Juliette uprchne a Jean si teprve postupně uvědomuje hodnotu jejich lásky.
Atalanta je převratné dílo francouzské kinematografie třicátých let; dílo plné poezie, se surrealistickými scénami, odmítá zbytečné psychologizování, klade důraz na niterné a zvláštní detaily, na zásadní okamžiky v lidském životě, na lidi, které se mohou v určité chvíli náhle zjevit, aby se opět náhle vytratili, tak jak přišli.
(oficiální text distributora)
Recenze (44)
Roger Ebert se o L'Atalante vyjadřuje s velkou láskou a obdivem, což stále, upřímně řečeno, ne zcela kompletně, chápu. Jean Vigo (umřel mladý, Zéro de conduite mi přišel hrozný) to prý točil prakticky na smrtelné posteli a krátce na to zemřel. Snad v tom filmu nechal svou duši, "svůj odkaz". ()
V rámci příprav k maturitě jsem se opět pustil do filmových začátků a to rovnou na jeden z nejlegendárnějších filmů té doby. Jean Vigo zde krásně ukazuje, že nemusíte točit desítky filmů, abyste ve světě kinematografie získali uznání. Stačí udělat jeden a pořádně. Pravda, zápletka sice stojí na dosti priminitvním nápadu, nicméně jej rozvijí do krásně jednoduchého příběhu o lásce a mezilidských vztazích. Po technické stránce je vidět, že film vznikl jen pár let po příchodu zvuku, protože dialogů v něm moc není, ovšem ty jsou dokonale nahrazeny krásnou kamerou a originálními střihovými experimenty. I přesto, že mi moje soudnost a dobrý filmový vkus stále nedovolili zhlénout Titanic, myslím, že mohu směle prohlásit, že ve filmové historii může být pouze jeden geniální romantický film odehrávající se na lodi. A Atalanta jím z mého pohledu rozhodně je. ()
Přehajpovaný. A to dost. Nicméně, trumf tohohle film je jeho lyricky zasněnej romantismus, kterej se ukáže hlavně poslední půl hodině a kterej vydláždil cestu lidem jako Fellini. V podobnym duchu, pravděpodobně i nejlepší scéne je dost krátka: loutky Julese a hrací skřínka (Fanny a Alexander někdo?). Film ale nic neříká. Je to jednoduchá pohádka. Kontraproduktivní. Jiná, víc sentimentální forma expresionismu. ()
Na sklonku svého krátkého života natočil Vigo, podle Truffauta první avantgardní profesionál francouzského filmu, dva hrané snímky. První z nich, rozhněvanou i osvobodivě veselou, zčásti autobiografickou "Trojku z mravů", předznamenavší "Kdyby..." Lindsayho Andersona, cenzura pustila do kin až v roce 1945 - jedenáct let po smrti devětadvacetiletého autora (jehož otec zemřel v čtyřiatřiceti). Druhý po uvedení zapadl a zájem o něj probudili až pováleční kritici a filmaři Nové vlny. Dílo, nazvané podle lodi, na níž se sejdou osudy hlavních postav, lze vnímat jako jímavou oslavu života, propojující realistickou črtu prostředí s novomanželským dramatem a romancí. Pro tvůrce příznačná směsice všedního a zvláštního, reportáže, hry a poezie mi připomněla díla MacOrlana, Queneaua, Préverta.... (ten poslední se prý v "Atalantě" mihl mezi cestujícími na nádraží). Z ovlivněných filmů bývá nejčastěji zmiňováno Truffautovo "Nikdo mě nemá rád" - dovolil bych si přispět do seznamu "Milenci z Pont-Neuf" Léose Caraxe, pro mě dalšího francouzského filmaře, který se rozkročil mezi avantgardou a středním proudem. ()