Bez slunce

Tady jsem našel o Japonsku to, co jsem marně hledal u Špáty, a ještě: zhmotněné kolektivní nevědomí napříč planetou a časem; rituály a zápasy národní i ryze soukromé, skutečné, sublimované do her i ztajené v podkoří duše; tichou sílu ženství; oči upřené z obrazů; obrazy nečekaně zmrazené, aby nastavily jinou tvář, i obraz připravený, očekávaný a pak zlomyslně uniknuvší po jediném filmovém políčku, lze-li vůbec uvěřit, že byl; obnažené žíly města i rány těla a spoustu dalšího, vše provázáno resnaisovsko-reggiovským vířením a splétáním a uzavřeno s omračující razancí. (02.08.2013)

spíše vzpomínka na film, který paradoxně nikdy nevznikl, než soběstačné filmové dílo. a netřeba v tomto časoprostoru namítat, že zapomenutí nemůže předcházet vzpomenutí. z ideje pozapomenutého obrazu zbyly zápisky postřehů z cest - přičemž mysl často cestuje nezávisle na cestách těla -, a doplněny o útržky zrakových vjemů daly vzniknout náhradě za obraz. tvoří esej složenou ze slov, vypomáhajících si filmem, ale stále spíše "jen" literárního základu. dialog sama se sebou, kdy lze leda doufat, že dospěje, kam by ho mluvčí rád směřoval. sebereferenční konglomerát fakticky nahodilých, ale zdánlivě (a film se opravdu spíše zdá) spojitých vjemů, které reprezentují jen samy sebe a přeci dosahují přesahu. na(ne)štěstí není nijak jisté, zda jejich průnik "objevuje" skutečnost, nebo jen novou, nepoznanou možnost, jakou si kdokoliv z lidí smí svobodně budovat v soukromí mysli. může nacházet, aniž by usilovně hledal, stačí vnímat impulzy, které přicházejí z tajemného světa tam venku a stimulují smysly. skutečnost ve své totalitě snad vskutku je nekomunikovatelná, avšak lze doufat ve spojení mimo obvyklé dráhy, skrze časoprostor "kolektivního snění", kde má každá banalita svůj magický základ. zdřímněme si spolu na trajektu, sněme spolu pomocí japonské televize, videoher, Hitchcockových filmů a pohledů do hlubin kočičích očí. (30.11.2012)

Chris Marker asi nebude můj oblíbený autor, i když se rozhodně jednalo o tvůrce, který je jedinečný a který má co nabídnout. Jeho pohled skutečně není možné snadno napodobit, stejně jako formu, kterou natáčí. I když se na první pohled jedná o dokument, tak je zde cítit jasná provázanost, která je spojena s Markerovou osobností a tím i jedinečná. (14.12.2015)

Film Sans Solei je filozofickou úvahou o živote, spoločnosti, ľudskej mysli, schopnosti človeka vnímať svet a povahe ľudskej pamäti. V rámci ukotvenia žánru by sa dal charakterizovať ako filmová esej vo forme listu a zápiskov osamelého cestovateľa, ktoré sú vo filme prerozprávané ženským hlasom (komentárom). Chris Marker objektívom kamery zachytáva okolitý svet na svojich cestách prevažne po Japonsku a Afrike. Necháva kameru „túlať sa“, ako v komentári sám uvádza, medzi „dvoma pólmi prežitia“. Vizuálna stránka diela ponúka množstvo rozmanitých zobrazení danej spoločnosti, krajiny a priestoru, v ktorom sa tvorca nachádza. Kamera sleduje veľkomestský ruch Tokia, vyschnutú africkú krajinu, folklór, tradície, umenie, vojnové nepokoje a mnoho ďalších výjavov. Marker neprechádza len priestorom, ale aj časom. Často krát zachádza do histórie, v rámci ktorej využíva aj archíve materiály, prepožičiava si zábery z iných filmov, taktiež pracuje aj s experimentálnym obrazom. Túto mnohorakosť a členitosť obrazu do zmysluplnej formy spája komentár, ktorý je prítomný a bohato zastúpený v celom filme. Obsah hovoreného slova je veľmi subjektívny. Ide vlastne o akúsi filozofickú úvahu, ktorá je vlastne prejavom Markerovho chápania okolitého sveta a nazerania naň. Strihová skladba je založená predovšetkým na asociáciách a rytme, vedome upúšťa od kontinuálneho strihu a vytvorenia dojmu jednotného priestoru a času. Postavy nie sú nositeľmi myšlienok a názorov, nie sú postavami v pravom zmysle slova, nemajú prepracovanú psychológiu a divák sa nedozvedá žiadne informácie o ich súkromí a vnútornom svete. Vo svojej podstate majú hodnotu predmetov a až prostredníctvom strihových montáží ich existencia na plátne dostáva zmysel, Stále však len v kontexte záberov a sekvencií, v ktorých participujú. Marker kladie dôraz na náladu a atmosféru, ktoré umocňuje a dopíňa zvukovou zložkou (hlavne v lyrických oddychových pasážach filmu, v ktorých absentuje hovorené slovo, napr. oslavy v uliciach Japonska...) Zaujímavý režijný postup môžeme pozorovať na práci s komentárom. Hoci ide o režisérovu subjektívnu filozofickú úvahu prezentujúcu jeho osobité vnímanie sveta, namiesto priamej autentickej výpovede, tvorca zvolil neosobnú formu listu, ktorý vo filme číta adresát - žena. Vzdal sa dokonca aj autorstva a prisúdil ho fiktívnej postave- kameramanovi menom Sandor Krasna. Týmto spôsobom je narušená klasická forma dokumentárneho filmu, ktorá sa snaží upriamiť divákovu pozornosť na obsah, ktorý je stvárnený. Chris Marker túto formu zámerne spochybňuje a snaží sa diváka priviesť k tomu, aby sa sústredil na spôsob, akým je okolitý svet stvárnený. Vo filme taktiež absentuje aj príbeh. Divák si má uvedomiť, že sa pozerá na dokumentárny film a mal by ho vnímať v jeho konštruktívnej podstate. Sled záberov, v ktorých sa ľudia pozerajú priamo do kamery cielene zdôrazňuje a komentuje otázkou, či počul niekto väčšiu hlúposť, ako tvrdenie na filmovej škole, že pohľad do kamery je nežiaduci. (08.01.2015)

Japonsko, Afrika i jiné nejrůznější kouty světa. Ale také Francie, to nejlepší z její kultury a myšlení. Historická škola Annales dala světu koncept "longue durée", která si pod povrchem politických turbulencí všímá toho důležitého, "dlouho/longue/ tvajícího/durée", přetrvávajících struktur života lidstva a Marker si stejně tak všímá banálních chvil a tradic, v nichž je skryto víc než v povrchních "velkých dějinách". Až etnografické pasáže (padne i jméno Levi-Strausse) je "Sans soleil", a to snad hlavně, i kus krásné avantgardní filmařiny s množstvím her s obrazem a zvukem a není náhoda, že ve filmu padne i krátká zmínka o Godardovi. Jestli byla "La jetée" esejem o nemožnosti uniknout času, pak "Sans soleil" je esej o nemožnosti zastavit unikání času. Uplynutý čas se snad dá zachytit ve vzpomínce, ta ale uniká z naší moci se stejnou nezvratností jako to, co měla konzervovat, a tak možná zbývá jen jediné - zachytit čas na filmový pás. Což také nepomůže, ale díky takovým pokusům Chrise Markera si můžeme tohoto autora přidat mezi velikány francouzské kultury. (19.09.2014)