Tigre reale
Royal Tiger
Režie:
Giovanni PastroneScénář:
Giovanni VergaObsahy(1)
Podmanivé pojetí nejednoznačné charismatické hrdinky v podobně nejednoznačné Tygřici výmluvně demonstruje, proč bývá Pina Menichelliová považována za jednu z nejvýznamnějších italských hereček němé éry, ačkoli se z mnoha desítek jejích filmů napříč žánry dochovalo jen málo. (Letní filmová škola)
Recenze (6)
Podmanivé pojetí nejednoznačné charismatické hrdinky v podobně nejednoznačné Tygřici výmluvně demonstruje, proč bývá Pina Menichelliová považována za jednu z nejvýznamnějších italských hereček němé éry, ačkoli se z mnoha desítek jejích filmů napříč žánry dochovalo jen málo. ___ Ačkoli je hraběnka Natka podobně jako jiné italské divy desátých let zmítána svými vášněmi, její úděl se nejeví odvíjet od nepřízně osudu a krutosti světa řízeného silnými muži, nýbrž naopak od způsobů, jimiž s muži jedná. Ve strhujícím podání Piny Menichelliové jde o osudovou ženu, které tím víc mužů padá k nohám, s čím větším pohrdáním s nimi zachází a ponižuje je. Na úrovni jednání tak Natka představuje obecnější typ hrdinky evropského němého filmu než jiné italské divy. Tygřice je nicméně zvláštní v tom, že na této úrovni nezůstává a její vyprávění se více a více soustřeďuje na vnitřní život hrdinky, jejíž zdánlivá bezcitnost vůči ostatním je postupně odhalována jako příznak nenaplňované touhy po upřímném citu v pokryteckém světě. Právě této perspektivě je podřízená i členitá vyprávěcí konstrukce, která nesleduje chronologický sled příčinně propojených událostí, nýbrž ze střípků minulosti i odhalované přítomnosti skládá obraz mnohem komplikovanější a zranitelnější ženy, než se zprvu zdá. ___ Tygřice je druhou výraznou spoluprací Menichelliové v hlavní roli a režiséra Giovanniho Pastroneho, přičemž hrdinku jejich prvního společného filmu Oheň (Il Fuoco, 1915) lze mnohem spíše považovat za onu typickou vamp, chladnokrevnou a agresivní. Tygřice je proto pozoruhodnější, stojíc na průsečíku evropských pojetí ženských filmových melodramat desátých let, a to včetně předrevolučních ruských, podobně zaměřených na reprezentaci komplikovaného vnitřního života postav. Může jít i o důsledek románové předlohy Giovanniho Vergy, kterého výlet do světa aristokratických vztahů stál mimo jeho hlavní doménu, veristické romány z prostředí sicilských sedláckých rodin. Ačkoli tedy Tygřice zůstává přepjatým melodramatem o řadě osudových okamžiků a šokujících zvratů, současně nese stopy autorovy schopnosti pozorovat sociální každodennost. Existují ostatně i její dva dost odlišné konce: jeden melodramatický, jenž se zachoval, a druhý sociálně kritický, který žel známe jen z fotografií. ()
Vyčítat výstřednost italským diva filmům, kde lidé umírají láskou, je jako vyčítat opeře její teatrálnost. Kouzlo němých filmů tkví i v jejich až naivní bezprostřednosti, která je nepřenositelná do dnešní doby. Divákovi bych doporučil se zaměřit na mistrnou režii a výbornou kameru plnou detailů, celků, polocelků, nájezdů a fines. Vyprávění je obohaceno o řadu flashbacků. Až člověka napadá proč se někdo tak talentovaný jako Giovanni Pastrone věnoval z dnešní doby tak pokleslému žánru. Ale to by bylo právě nepochopení té doby. Lidi tyhle filmy milovali a kina praskala ve švech. Jo a i na tu vzpomínanou operu ve filmu dojde, a to opakovaně. Pastrone přesně věděl co točí a pro koho. Že to dnes někomu příjde plytké a výrazově za hranou? Who cares? ()
Němý film je pro červenou knihovnu díky časté afektovanosti hereckých výkonů ideální forma. V něm všechny ty unylé zamilované pohledy, vášnivá lamentování spojená s lomením paží nad ohavným to osudem a vzletná zvolání v dopisech ve stylu „Mé srdce touží jen po tobě“ či „Chci zemřít v tvém náručí“ krásně vyniknou a působí takřka přirozeně. Díky tomu se na osudovou lásku mezi mladým atašé a tajemnou ruskou hraběnkou stíhanou přízrakem dávné tragické lásky dá koukat bez většího utrpení a určité momenty si dokonce i vychutnat. Kdyby navíc byl pár postaven před nějakou složitější morální otázku či byl příběh vyprávěn alespoň maličko nestandartně, možná bych šel s hodnocením výše. Takhle zůstanu na silných 2* a budu si marně lámat hlavu, proč hlavní hrdina místo mdlé hraběnky nezvolil raději veselou a usměvavou dceru bohatého kupce. ()
(LFŠ 2022) Tygřice je melodrama s velkým M, kterému vévodí osobité herectví Piny Menichelli, divy s velkým D. Příběh je na první pohled vcelku prostý a v duchu doby vzniku a žánru je plný takřka teatrálních výstupů. Na druhý pohled však zaujme dobře vystavěnými flashbacky a dechberoucím technickým zpracováním, a to zejména v závěru. Rovněž je Tygřice právě díky afektovanému herectví a svéráznému obsahu mezititulků mile humorná. ()
Giovanni Pastrone úspěšně zavedl do melodramatu nový jazyk, který rozvinul v Caribii, výpustky v akci pokrývající rozsáhlé údobí, dlouhé flashbacky, v nichž hraběnka vypráví příběh své první lásky, množství změn záběrů celků, polocelků a detailů, početné venkovní i vnitřní spektakulární scény, včetně záběrů trojky ve sněhu a hotelu v ohni. Oranžové, zelené, modré a červené virážování přinášejí atmosféru různým scénám. ...Především pak okouzlující Pina Menichelli s podviženou bradou, snivým nebo dravým výrazem, přivřenými či výhružně vypoulenými očima na sebe strhává pozornost.(Za její výkon navyšuji hodnocení). ()
Velké drama, výrazná gesta, velkolepé umírání a nakonec velmi pěkně zobrazený požár. Pina Menichelli ze sebe chrlí emoce, neustále mění tvář a poškubává hlavou, a přitom svým jednáním dohání muže k psí oddanosti. Pokud to člověk bere jako drama, nebo italskou operu, a nebo chce vědět co je to vlastně diva, pak je to nezapomenutelný zážitek. ()