Nesmrtelná Callasová

Filmu nemohu mnoho formálně vytknout, ale musím se přiznat, že jsem od Zeffirelliho čekal více. Jakoby ho jeho obdiv k zemřelé divě svazoval a dělal její postavu strnulou v jakémsi patetickém postoji. Přitom Fanny Ardant i Jeremy Irons hráli na plno. Prostě operní hvězda, která je ochromena obdivem k svému bývalému uměleckému já a sebelítostí, že to všechno netrvalo věčně, mi nepřipadá jako dost silné. Nepochobuji, že Callasová byla zcela pohlcena sama sebou a ztráta hlasu byla jejím koncem a tragédií jako člověka, ale prostě jsem měl chuť vidět, jak k ní někdo přijde, zatřese jí rameny a řekne - prober se, svět se netočí jen kolem tebe, dělej něco a nelituj se, můžeš být užitečná. No nic. Přesto film hodnotím dost vysoko, protože popisuje prostředí, které mám rád a popisuje ho dobře. (02.09.2006)

Franco Zeffirelli miloval Callasovou. Režíroval její Normu, La traviatu i Toscu. Takže bychom neměli mít etický problém s jeho pohledem na životopis, který jí věnoval. Jeho příběh je metaforou o umělcově upřímnosti. Setkáváme se s pěvkyní v závěru jejího života nad projektem, díky kterému vyvstává množství otázek. Není to dokonalé dílo, ale zajímavý příspěvek k pohledu na hodnotu uměleckého výkonu, operu v televizi, ze záznamu atd. Inspirativní. (14.02.2023)

Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas. (07.03.2008)

Nevím, ale mně tam prostě nesedlo to "coby kdyby". Začátek vypadal velice slibně, kdyby film zobrazoval poslední měsíce života Callas, určitě by to vypadalo daleko lépe. Ostatně by to byl i uplně jiný film. Mrtvé vzkřísit nemůžeme, stejně tak nemůžeme měnit historii a ukazovat věci, které se nikdy nestaly, pakliže chceme točit autentický film ze života slavné operní zpěvačky. Maria Callas byla bezesporu velice charismatická žena s obrovským nadáním, stejně tak byl pestrý ale i její život a od filmu, jenž nese její jméno, bych očekával více autentičnosti a méně výmyslů, které stejně k ničemu nevedly. Jinak dobrý herecký výkon Fanny Ardant, leč do role Marie Callas se určitě dala najít vzhledově více odpovídající herečka, která by se vzhledově daleko více podobala originálu. To by bylo samozřejmě těžké, samotná Maria Callas byla velice půvabná až do své předčasné smrti, ale ve Fanny jsem Callas tedy hledal marně. Alespoň trochu té podoby by tam být mělo. Takže já nemohu více, jak tři hvězdy. (30.12.2014)

Nevšední dílo umělecké fikce přerůstá Zeffirellimu pod rukama z holdu mrtvé přítelkyni a obdivované velké umělkyni v obecnější zamyšlení nad mezemi etiky a tvořivosti v umění vůbec. Problém původnosti, imperativ autenticity, láskyplné okovy mravnosti. Aniž konkrétně pojmenoval cokoliv ze soukromí posledních dnů a měsíců umělčina života, otázka, kterou přesto na pozadí virtuálního úspěchu pokládá - děj se odehrává v době těsně předpočítačové, jež jižjiž dohlíží na první videa - je neméně palčivá. Zřejmě přitom zachytil jádro Callasové trýznivých úvah a výčitek svědomí z dobrovolně zmařeného zenitu jedinečné umělecké dráhy velké Řekyně. Fanny Ardantová tu své i tak výsostné herecké umění posouvá do ještě vyšších poloh; v mnoha ohledech se opravdu přepodstatňuje do podoby své velké předlohy a Mefisto Jeremyho Ironse, jemuž jde nepředstíraně i o zisk, i o skutečnou pomoc, není vůbec ďábelský natož pekelný. Zásadová mravnost sice nakonec vítězí, ale je to vítězství, z něhož slyšíme steny skutečné lítosti nad výraznou kvalitou, která má ke skutečnému podvodu nesporně velmi daleko. Mistrovsky natočené scény filmu ve filmu navíc přibližují a obnažují vnitřní svět klasické hudby, který většině současné populace zůstává vzdálen. Hold, který do sebe pojal tolik špičkových výkonů a vrcholné umělecké invence, je vším možným, jen ne jednorozměrovým stopováním mikrokosmu zhrzené divy. Je skutečným zamyšlením nad vznešeným všelidským ideálem, je projevem úcty lidskému géniu vůbec. Přesvědčuje nás tak, že osobnost i odkaz Callasové nejsou prázdnými množinami, ale nadčasovým činitelem, jehož se vyplatí přinejmenším poznat a znát. (18.02.2011)