Nezvaný host

"Žánr" podobenství byl živnou půdou českého filmu šedesátých let a reprezentuje typ snímků, který se bohužel z pozdější kinematografie téměř vytratil (že mu normalizace nepřála, je pochopitelné - a nikoli náhodou se ho nepříliš úspěšně pokoušeli v devadesátých letech křísit právě představitelé nové vlny jako Chytilová nebo Němec). Přitom škála projevů podobenství se pohybovala v poměrně širokém rozpětí od jemných náznaků ("zatuhlost" v Passerové Intimním osvětlení, metafora hasičského bálu v Hoří, má panenko), přes poměrně komplikované alegorie (pro mě vůbec nepřekonatelné O slavnosti a hostech) a avantgardní bizarnosti (žroutství Sedmikrásek) až po poměrně frapantní, sevřené výpovědi o dané době (Juráčkova Postava k podpírání či Švankmajerova Zahrada). Nezvaný host představuje pomyslné vyvrcholení těchto tendencí, které už snad ani nemůže hovořit jasněji: do soukromí bytu jednoho páru se nedovoleně vetře cizinec, jehož úkolem je dohlížet a podávat hlášení na neidentifikované "ústředí". Oba partneři jeho přítomnost nejprve odmítají, ale záhy si na přítomnost dohledu zvyknou a na ústředí posléze volají i sami, protože si uvědomí, že "mohli skončit daleko hůř". Samotný princip výměny svobody za pohodlí iluze zachování běžného života je velmi prozíravou metaforou pro nastupující normalizaci. Natolik prozíravou, že je jasné, proč nemohl nadějný Venclík dále točit. Filmařsky Nezvaný host celkem odpovídá studentskému snímku (úvodní dialogy prozrazují určitou nezkušenost), ale těžiště snímku je jinde, jak jsem shrnul výše, proto si dovolím hodnocení malinko nadsadit. (08.05.2017)

Pod nenápadným cvičením studenta třetího ročníku FAMU se skrývá důmyslná satira na okupační poměry v Československu v roce 1968. Pod každým slovem můžeme nalézt nějakou narážku. Rus vtrhl do naší země, nikoho se neptal, nikdo ho nechtěl a přitom tu je. Konstatujeme fakt a netřeba o tom jakkoliv debatovat. Zprvu jsme vystrašeni, ale nakonec zjistíme, že ho máme rádi a za nikoho bychom jej nevyměnili. Naprosto geniální! (22.08.2009)

„Co si přejete? My Vás vůbec neznáme. Odkud jste? Tady nemůžete být … Co to pořád žvaníš? Všichni musíme poslouchat, tak ty budeš taky! Řek‘ jsem to snad jasně. Když mě sem poslali, tak tu musím bejt. Jako váš bratr, nebo přítel.“ To … to je naprosto neuvěřitelné. Neuvěřitelně absurdní. Plné černého až mrazivého humoru. A také strašidelně pravdivé. Venclíkův absolventský filmeček nám ukazuje povahu českého člověka naprosto otevřeně a bez příkras („Je to holt těžký, musíme se s tím smířit. Nic netrvá věčně. Musíme to vydržet“). Vůbec se nedivím, že putoval hned po svém zveřejnění do trezoru. Jen je velká škoda autorova promarněného talentu. Být hrdinou a svědomím národa se nevyplácí. (27.02.2015)

Ezopova bajka, která má jako všechny bajky smysl a dopad jedině, když posluchač (divák) ví, na co bajka naráží, co zesměšňuje a co převádí do metaforické podoby. I v tomto případě dost nelogický příběh obsazení jednoho paneláku i konkrétně jednoho bytu nevítaným "hostem", se stane logickým jedině když se spojí s okupací Československa v roce 1968. Invazi sice provedla vojska pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy, oprávněně se však tento vpád přičítá Rusku a Rusům pro jejich hlavní roli a účast v tzv. operaci "Dunaj". Takto zasvěcený divák pak již jednoduše spojí panelák s Československem a "hosta" s ruským vojákem. Stejně jako v anekdotách o národech autor filmu hyperbolizoval jednotlivé rysy okupanta, až vznikla snadno identifikovatelná postava typického Rusa. Je to tedy větší zcela nekultivovaný, nenáročný, spíše primitivní chlap s lupy ve vlasech a nezbytnou lahví vodky, který nevyleze z holinek a má na ruce dvoje hodinky (ta móda se táhne ještě z druhé světové války – viz slavný případ vyretušování druhých hodinek vojákovi, který vztyčil sovětskou vlajku nad Berlínem – bod 11, http://cs.wikipedia.org/wiki/Fotomanipulace ). Krátce řečeno s Rusem je vše jasné. Máme tu však i druhou stranu, která v obecném smyslu představuje proces normalizace a lidskou přizpůsobivost v podmínkách nevyhnutelné přesily. Film mi připomněl povídku "Druhá invaze Marťanů" z antologie "Pozemšťané a mimozemšťané", ve které Strugačtí ve sci-fi kulisách a s neobyčejně lehkým humorem popsali proces normalizace, a to ještě v roce 1967. Invaze Marťanů jim tu posloužila pouze jako pozadí pro vykreslení psychologie přizpůsobivosti, kdy se lidé postupně nejen smiřují s tím, co nejsou schopni nebo ochotni změnit, ale dokonce časem nacházejí i určité plusy v situaci, ve které se ocitli, ba co více, začnou se v ní zabydlovat a těžit z ní. Člověk je zkrátka nejpřizpůsobivější bytost, která přežije totalitu i anarchii, což je samozřejmě dobře, mínusem však je, že přežití za každou cenu lidem ovlivňuje nebo rovnou kazí charakter, stejně jako pocit přesily a beztrestnosti. (13.06.2012)

Coby satira na srpnovou okupaci Československa se film míjí účelem. Problém osobně vidím v přítomné poetice Nové vlny, známé tím, že se nezabývá problémy příliš do hloubky - zde to v praxi znamená, že vidíme "okupaci" jednoho panelového domu a zaměření na konkrétní obyvatele, i přes pár dobrých myšlenek je to ale všechno a jinak ve většině času sleduji pásmo dialogů prázdného charakteru, ze kterých ani není znát ten v komentářích toliko proklamovaný podtext. Mimochodem, nabízí se otázka - má vůbec význam se satirisací 21.srpna zabývat? Venclík jednak napsal scénář rok před onou nešťastnou událostí a hlavně sám popřel jakoukoli souvislost. Nemluvě o tom, že všechny generace schvalovatelů (některé méně, některé více) posouvaly významy různých filmů až do stratosférického absurdna. 60% (16.03.2011)