Maboroši: Továrna na iluze

Tak tohle bylo opravdu skvělé. První polovina buduje, dává náznaky a připravuje na zbytek. A je úplně jedno, že hodně věcí v ní působí nesourodě. Nestihne to být stejně na škodu, protože první polovina uteče strašně rychle. Skoro celou hodinu jsem si v tom stavěla a hned na to bourala a stále dokola. Aby potom přišla druhá hodina, která uhodí jako dobře namířená facka. A už jenom doplňuje ta prázdná místa. Aby závěr uhodil jako dělová koule. Konec mě absolutně rozebral. Ale tak naprosto přirozeně! A přestože se film zabývá klasickými tématy jako je dospívání a strach z něj, naivita dětství a ztracené iluze v dospělosti a jestli má cenu se vůbec snažit a zda je to vlastně potom k něčemu. A možná je to vlastně všechno jedno: stačí se ráno probudit a vědět, že to bude dobrej den. Ale moc fajn je ten příběh přes, který je všechno vyprávěno. Plus luxusní vizuál a hudba. A je to komplet  :) (27.03.2024)

Maboroši: Továrna na iluze rozhodně není zrovna jednoduchý film. Skoro celou první polovinu jsem sledoval příběh a absolutně neměl tušení, na co se to vlastně dívám, co tu většina věcí znamená. Byl tu jistý nadpřirozený úkaz, kolem kterého se vše tak nějak zvláštně točilo, ale vysvětlování toho, co se kolem děje, je tu většinu času jen tak nějak v náznacích a místo toho příběh rozvíjí další dějové linky, nějakou tu romantiku, něco o dospívání, ale já, zmatený a stále ještě hloubající nad samotným zasazením, tohle všechno tak nějak vůbec neprožívám a pořád se ptám, co tu ti autoři vlastně vaří… Odpovědí se dočkám opravdu až zhruba v polovině a jejich význam je hodně abstraktní, nebo spíš celý zdejší svět je velmi abstraktní a s tím se dál pracuje. Je to originální? Bezpochyby! Rezonuje to se mnou jako s divákem? Ani moc ne, protože část výstavby jsem zapomněl naplno vnímat, když jsem byl zmatený z prostředí a zasazení.  A je to obrovská škoda, protože v druhé půlce Maboroši ukazuje svoji sílu, odhaluje spoustu zajímavých a zásadních myšlenek, kterým se snažil celou dobu alespoň částečně v rámci toho všeho dát nějaké podhoubí, ale u mě jako by dopadaly na neoranou půdu, a tak nic moc necítím, ani při velmi emocionálním finále. Přijde mi, že je tam všeho najednou moc, příliš mnoho děje nacpaného do druhé poloviny, příliš emocí na můj jeden mozek, který to nezvládá najednou komplet vstřebat. Je Maboroši špatný film? Nemyslím si. Je špatně zpracovaný? Pro mě osobně určitě, ale tohle může být reálně především moje chyba. Užil jsem si ho? Po pravdě moc ne, první půlku filmu jsem nechápal, druhou půlku jsem moc nestíhal a jako celek to tak pro mě příliš nefungovalo, i když jsem si uvědomoval jeho sílu a kvalitu (význam většiny hlavních myšlenek mi došel). Co musím jednoznačně pochválit je vizuální a hudební stránka, obojí je nádherné a působivé. Stejně tak zvuková režie je tu dle mého velmi solidní. Ovšem ani vysoké produkční hodnoty pro mě nedokáží po prvním shlédnutí zvednout hodnocení výš než na slabý a zmatený nadprůměr – až se z filmu oklepu a vyčistím si v budoucnu hlavu, tak tomu asi zkusím dát znovu šanci, ale v tuhle chvíli je mi líto… 5,5/10 (15.01.2024)

V základu máme tuctový příběh o dospívání na zapadákově, kterých se v Japonsku animuje tak 15 ročně. A mohl to být další zaměnitelný přídavek do této kategorie. Avšak dopadlo to hůře. Autorka zřejmě chtěla něco sdělit a tvořit "umění. Proto se s postavami nepracuje jako s charaktery, ale jen jako s figurami, které jen o něčem káží. Deklamují o všem možném (politice, klimatu, smyslu života, společnosti...) s naprostou vážností, přesto žádná myšlenka nevykročí z vod banality. Ani magický realismus podle mě není funkční složka jen lepidlo, které násilně drží hloupé repliky v celku. Tedy jako romantika pro hospodyňky k žehlení to nefunguje. Zamyslet se nad tím také nedá protože i pohádky pro děti často disponují složitějšími názory jen si nehrají na přelomovou filosofii. (16.01.2024)

Maboroši: Továrna na iluze je velice silnou a niternou osudovou fantasy romancí, která provede diváka velmi originálním způsobem láskyplným příběhem Masamuneho a Mutsumi. Film si po celou dobu stopáže velice poctivě a nenásilně připravuje půdu pro to, aby vás v samotném závěru emocionálně rozložil na prvočinitele. Režisérka, Mari Okada, skryla do svého druhého celovečerního snímku mnoho poselství, která na každého diváka, s ohledem na jeho vlastní minulost a životní zkušenost, dolehnou a zapůsobí odlišným způsobem. Jednu message však předá úplně všem, připomíná nám proč je život krásný, a co na něm tolik milujeme. Nádherný animovaný motivační snímek, který je velice zdařilou kombinací loňských filmů Suzume a Chlapec a volavka. Velké doporučení všem a velmi silné čtyři hvězdy. 👍 (15.01.2024) (15.01.2024)