Brána pekel

Zo začiatku sa to nezdá, ale ide predovšetkým o komorný príbeh lásky, ktorý sa ku koncu filmu ženie až do antickej tragédie. Pomaly plynúci dej má svoje čaro, v mnohom ho znásobuje kvalitná hudba ( mohlo jej byť aj viac ) a predovšetkým farba. Tá utkvie hneď zo začiatku, je sýta a pestrá, niekedy možno samoúčelná, ale dobre sa na ňu pozerá. (28.03.2015)

Nejsem velkým příznivcem samurajských filmů, takže tento snímek mi byl spíše historickou ukázkou a raritou (už jen to, že jde o první japonský barevný film a také o první japonský film, který byl promítán v USA). Musím se přiznat, že ty výrazné barvy mi příliš neseděly, ale své kouzlo mají. Tím si ale nejsem jitý u dost afektovaného herectví všech představitelů, kteří si asi se svými rolemi mohli poradit lépe vzhledem k tomu, že příběh není nějak náročný a složitý. Ale pochválit musím kostýmy a velmi pěknou kameru, což je ale na výborný film asi málo. (15.04.2011)

Zaujímavo spracovaný príbeh o nenaplnej láske a jej násilnom vynucovaní, ktoré nezvykne končiť happyendom. Vraj sa jedná o prvý japonský farebný film - to treba oceniť, že farba mu veľmi svedčí a tvorcovia sa pekne pohrali s kostýmami, ktoré sú ukážkové. Popri príbehu jedna z dvoch vecí, kvôli ktorým sa film oplatí vidieť. Kedže ide skôr o drámu ako o akčný film, súbojov nie je veľa. Tie sú však rovnako ako film kvalitne spracované, je rok 53, takže štandartne bez krvi. Nemôžem jednu poznámku pomimo - a to, že hlavná protagionistka (Mačiko Kjó), ktorá tak pobláznila srdce horkokrvného samuraja, je riadna šereda. (31.10.2014)

V dobách, kdy před mýma očima na plátně poprvé vybuchovaly a přelévaly se barvy pozdního Kurosawy, jsem neměl o Kinugasově "Bráně pekel" ponětí. Když jsem se s ní mnohem později seznámil, nemohl jsem se těch barviček - tu v orientálně ukázněném sledu, tam nespoutaně rozevlátých - nabažit, takže jsem hned nedocenil, co je pod nimi. Film začíná jako výpravná freska z japonských dějin, záhy se však změní v sevřenou komorní baladu o střetu srdce a řádu. Tvůrci přitom "romantický" motiv nahlížejí z druhé strany, než z níž k nám promlouvala milovaná četba, mnohou praktickou životní lekci nepočítaje. Coby průměrný, to jest pošetile sebestředný, romantismem nakažený a nic než vlastním rozumem zcenzurované obrazy skutečnosti nechápající Středoevropan mám blíž k rocku než k Dufayovi, k Picassovi než k Rubljovovi, k Janu Hančovi než k Janu z Husi... Přesto ve mně s věkem sílí přesvědčení, že ti, kdo se svého času v Evropě jako vlajkou oháněli nejdřív vlastním rozumem a posléze vlastním vzedmutým citem, nám potomkům moc dobrou službu neprokázali. Boha jsme nejdřív připodobnili sobě samým, pak vygumovali - a nakonec nahradili Velkým bratrem. Poslední dobou je nám osiřelým zase smutno ; ještě že máme peníze, mobily a jorkšíry ! (16.05.2015)

Dějově jde o velmi jednoduchou záležitost - po přečtení zdejšího obsahu zná člověk celý děj od začátku do konce a může se kochat pouze lyrikou snímku. Ten zručně balancuje na hraně teatrálního a civilního pojetí, což je i ideální poloha obou hlavních protagonistů (Hasegawa a Kyo), jimž poměrně slušně sekundují např. Isao Yamagata, Saburo Date ad. Z nějakého důvodu mi imponuje typ barevnosti obrazu, typický pro tu dobu (výrazná sytost barev, zajímavý kontrast mezi nimi apod.), viz např. Mizoguchiho jediná dvě barevná díla. Klasický kousek, který rozhodně stojí za pozornost zainteresovaným, ale jako vstupní bránu do světa japonského filmu bych jej rozhodně nedoporučil. (11.03.2010)