Rapsodia satánica

Letitý italský snímek s faustovským motivem a velice příjemným pagan feelingem. Dekadentní srdce zaplesá. Moc pěkné pohanské motivy a kostýmy, velkolepé a expresivní pojetí, působivý příběh a gradace o několika dějstvích. Částečně kolorovaná podoba dodává filmu na správné vizuální barvitosti. Kvalitní a působivá záležitost. 8/10 (28.05.2012)

Klasická dekadence v rouše filmovém. Podání na dnešní vkus teatrální a expresivní, leč působivosti nepostrádájící. Věru toto dílo by zřejmě Karel Hlaváček či Paul Leppin ocenili. Ač je film z r. 1915 je hlavní hrdinka traktována co secesní plenitelka mužských srdcí, taková La Belle Dame sans Merci. Ovšemže lstivost Satanova nakonec vítězí... (08.03.2012)

Rozšírenie faustovskej mytológie zahalené do talianskej dekadencie, dodržiavajúce posvätné dekórum a princípy zomknutého tragického príbehu. Alba, vetchá, upadajúca stará dáma, žije obklopená samotou a prázdnom v minulosti a spomienkach. Je zosobnením smrti, upírom, ktorého bozk vysáva dušu a život z nevinných obetí. Uzatvorením dohody s Mefistotelom získava prítomnosť, no netuší, že tým definitívne stráca budúcnosť. Romanticko-hororové faustovské motívy sa tu stretávajú s podobenstvom o talianskej smotánke, vyprázdnenej spoločnosti bez lásky (koho napadne Fellini, je na správnej adrese). Vizuálne na svoju dobu pôsobivá snímka s bohato zdobenými interiérmi salónov a honosných sál, v ktorých vyniká šerosvit a hra tieňov. Pasáže s Mefistom tým nadobúdajú na sile a sugescii. Režisér Nino Oxilia však neodhadol možnosti nemého filmu a hranice jeho vyjadrovacích prostriedkov. Na ploche stručných 45 minút preto pôsobí jeho podanie rozpačito, až zmätene - dej je príliš komplikovaný a Oxilia nie je zďaleka taký zručný rozprávač, aby dokázal vytvoriť naratívnu kostru založenú primárne na obraze (čo naopak Murnau o sedem rokov neskôr hravo zvládol i bez medzititulkov). Scény tak sami o sebe nedávajú vždy jasný zmysel, preto musí divák dávať veľký pozor. Na mňa to pôsobilo vyčerpávajúco a tým pádom i trochu nudne. Som však presvedčený, že nie mojou vinou. 60% P.S.: Film v skutočnosti pochádza z roku 1917. (10.01.2015)

Zajímavé zpracování faustovského mýtu v kulisách počínajícího expresionismu. Je to hlavně vlna evropské dekadence, která může za nádherně zpracovanou výtvarnou stránku filmu - všechny ty zatuchlé salony a atmosféra zahnívajícího rozkladu dokáže na diváka zapůsobit i po letech. Není náhodou že film vznikl během první světové války, kdy citově vyprázdněné lidství nemělo žádnou oporu, z čehož snadno vzniká umělecký konflikt (požadavek, aby se vévodkyně Alba nezamilovala). V těchto souvislostech ani nepřekvapí fakt, že režisér Nino Oxilia padl během bojové akce ještě téhož roku u Monte Grappa ve věku pouhých osmadvaceti let. Snímek je nádherně kolorovaný a neustále v pohybu - symbolice vlajících šátků by stálo za to se více věnovat. Hlavní výhradu bych měl k hercům - já chápu, že do dekadentního příběhu se oškliví lidé hodí nejlépe, ale tolik...? Jak na Italky v reálném životě dost trpím, tady jsou pouze ošklivé - a to i v případě, že vévodkyně má být "mladá a krásná". (18.01.2015)

Myslím si, že Oxilia vedel čo točí. A ako to točí. Pretože mnoho záberov z tohto síce ľahko definovateľného, ale o to nepriamočiareho filmu, je v rámci svojej doby excelentných. Je to síce miestami nezáživné a vôbec nie hororové, ale atmosféra diela a podmaňujúci hudobný prejav v podobe diela od Pietra Mascagniho ( verzia 2007 pre ZDF a ARTE ), robia z tohto dramatu viac, než obstojný príklad zaujímavého nemého filmu. (22.09.2018)