fragre

Tak vida, jakou moc má poezie. Bitva u Balaklavy v rámci Krymské války byla pro Brity naprostý debakl.  Ale posloužila jako inspirace oficiálnímu básníku Alfredu Tennysonovi pro báseň, a rázem se z průseru stala hrdinská epopej. Tento hollywoodský produkt je vytvořen v intencích oné básně, plné vojenské romantiky, takže i smrt na bojišti vypadá esteticky. Vlastně válečná propaganda. https://en.wikipedia.org/wiki/The_Charge_of_the_Light_Brigade_(poem)

Tento film je donkichotský kousek. Vždyť zde americký režisér mimo jiné brání evropskou kulturu před amerikanizací. Jak se zdá, v tomto světě už lze zmoudřet jen skrze bláznovství. Mne ten film v závěru až dojal a dal mi vzpomenout na písničku Hany  a Petra Ulrychových Ideál: https://www.youtube.com/watch?v=00lDzC5cno8

Dnešní doba asi není nakloněna takovému poetickému vidění reaklity, které ovšem tu realitu neohlazuje. Řeka její břehy ve městě, které patří společně bezdomovcům, dětem, milencům, rekreantům, podivínům, čumilům a v neposlední řadě lidem práce. Každému v jinou denní domu. Dnešní divák nemůže necítit notnou dávku nostalgie.

Pamatuji si čtení na pokračování v rozhlase, ale tahle vánoční kapitolka s úsporným herectvím Františka Filipovského je ještě kouzelnější.

Čím větší časový úsek od konce II. světové války, tím jsou evrposké a severoamerické válečné filmy stále méně protiválečné, některé svým efektním podáním už spíše proválečné. Tento film je z dnešního hlediska natočen prostředky primitivními a v neatraktivní černobílé podobě a přesto je působivější než 99% válečných filmů vzniklých po r. 2000. Oč méně efektů o to více herectví. Scéna s mladým vojákem a mladou uprchlicí v slunečnicovém poli je dojímavá. Z mrazivého závěru jde mráz po těle.

Působivý dokument ve dvou dílech o Rudé (Sovětské) armádě. V prvním díle je těžištěm Velká vlastenecká válka, ale není opomenut vznik RA, která se rychle zbavila ideálů demokracie a pod vedením Trockého se stala ozbrojenou účinnou silou bolševiků.  V druhém díle je těžištěm nasazení v Afghanistánů, ale opomenuty nejsou ani zásahy v Maďarsku a Československu. V dokumentu nejsou zamlčena ani válečná zvěrstva a ani morální rozklad zesílený právě Afghanistánem. Při službě v ČSLA v 80. letech jeden často slyšel, ať je rád, že neslouží v Sovětské armádě. A vskutku, šikana a dehumanizace tam byla na podstatně vyšší úrovni.

Klasické loutkové divadlo kumštovně filmovými triky vyštafírované.  Nádherné staré loutky, nádherné nové kulisy ve starém stylu. Oživení snad posledního výhonku zlidovělého baroka, ke kterému se hodí prastarý příběh o svodech ďábelských, jehož působivost nesnižuje ani jeho prostota. A k tomu hudba inspirovaná kolovrátky, flašinety, orchestriony. Nádhera!

Valparaiso jako město schodů. Valparaiso ,které je nelíbivé, průmyslové, ošumělé, rzivé. Ale ten dokument je trochu dryáčnický a hodně poetický, takže zatoužíte se tam vypravit.

Zatímco ostatní účinkující v sérii Malá noční povídka více či méně kultivovaně četli, tak pan Nedbal hraje, a to s velkým nasazením. Dlouho jsem se tak nepobavil, jako u této "četby".

Co dost shazuje celkové vyznění dokumentu jsou hlavně dvě věci. Téměř je tam vynechán Havlíčkův poměr k církvi, opoře režimu, který ho nakonec internoval, když porušil své vlastní zákony. I takové dílo tepající spojení církve a státu jakým je Křest sv. Vladimíra je zde jen uvedeno jako ilustrace Havlíčkova psychického stavu v Brixenu.  A vystoupení vyšeplalých politiků, které by možná sám ztepal, je tou druhou špatnou věcí. "Řeknu vám, až budu smít: neníť Bůh a císař nemá být."