Prokletí
Kárhozat
Zatratenie
Damnation
Damnation
Obsahy(1)
Film vznikol zo spolupráce režiséra Bélu Tarra a spisovateľa Lászla Krashnahorkaia. Zatratenie je pochmúrny a nihilistický portrét izolácie, citového sklamania a nudy. Tarr vo filme používa takmer statickú kameru, pomalé panorámy, jazdy a pohyb postáv, pusté a depresívne industriálne prostredie, stále neutíchajúci dážď a melancholickú hudbu. Film je reflexiou bezútešnosti života a duchovnej ochablosti ľudsky pokrivených charakterov. Hrdinom príbehu je mrzút Karrer, ktorý trávi svoj čas bezcieľnym pozorovaním nákladných áut z kameňolomu. Svoje dni zvykne zakončiť pohárikom v miestnom bare Titanik, kde sa zaľúbi do barovej speváčky. Keď sa mu nedarí nadviazať s ňou vzťah, vyláka speváčkinho manžela na vymyslenú pašerácku výpravu. Avšak ani s pomocou tejto intrigy sa mu nepodarí získať srdce speváčky, a tak sa opäť vracia k bezcieľnemu túlaniu vo večnom zatratení. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
Sice zamýšlený prolog, ale pro mne pouze prolog ()
Úžasné, hypnotické, silné, nádherné, surové 100% ()
Nemůžu.................hodnotit...........................neboť................to zběsile.........................pomalé............................., ubíjející, ........................a nikam nevedoucí ............................tempo..................................mě vyhnalo...................................ze sedačky.................................v sále...........................zhruba................................po cca 45 minutách............................Film ...................se ............................. mi............................. táhl.......................jako .....................zhruba........................... tenhle.........................komentář.......................... Zase jsem zjistila, že Béla Tarr prostě není pro mě. Hodně často mi v té 3/4 hodinovce, kterou jsem ještě vydržela, napadala ona památná věta z let gymnaziálních "o 3 hodiny později":-) ()
Febiofest 07 --- Musím přiznat, že na svou první zkušenost s Bélou Tarrem jsem se sakra těšil. O to víc jsem byl zklamán. Nemůžu si odpustit neporovnávat film s Vášní / Szenvedély (viděnou předcházejícího dne) od tarrova maďarského kolegy a spolupracovníka Gyorgyho Fehéra (spoluautorství na scénáři k Vášni), která stylisticky čerpá z bélovy tvorby. Dlouhé záběry pomalým pohybem kamery, pečlivá kompozice, výrazný kontrast, význam ruchů. Obě díla jsou umístěna do naprosté bezútěšnosti maďarské periferie (Prokletí) či venkova (Vášeň), a přesto z Vášně sálá neuvěřitelné napětí mezi postavami (dva muži, jedna žena, zločin, dokonalá úvodní scéna - mytí nádobí a tanec), syrovost a hutnost prostoru. To vše z mého pohledu Prokletí (dva muži, jedna žena, lest) chybělo (i když, závěrečná scéna zamrazí). ()
Předpeklí tanga. ()
NIHILISMUS na samotnou dřeň ()
Příště radši ten Starý zákon. ()
Byly by to krásné fotografie. Takhle to bylo ponuré a bez děje, vše umocněno šíleně mrazivou hudbu, ale já jsem ani nepřišla na to, proč bych se na něco takového měla dívat. ()
"Na ničem nelpím, ale všechno lpí na mně a chce, abych se díval. Abych se díval na tu bezútěšnost všeho. Abych se díval, jak se opelichaný pes pod mým oknem ve věčně padajícím dešti pod olověným nebem přišourá k louži a napije se. A chce, abych se díval na to ubohé pachtění, kdy každý chce něco říct, než klesne do hrobu. Ale není čas, protože už klesá." Symfonie bezútěšnosti. Atmosféra v Tarrových filmech by se dala krájet, film připomíná černobílé fotografie, pomalé nájezdy kamery dávají vyprávění svůj zvláštní rytmus. V Kárhozat vstupujeme do světa, kde jako by všechno zásadní už kdysi dávno, v jiném čase, proběhlo. Jediné co lze dělat, je jen sledovat postupné zanikání, mizení a míjení všeho, být svědkem vlastního zániku, zabydlovat se ve vyhoštění z nějaké naděje – to je jediné, ale zároveň silné pouto mezi jednotlivými postavami, jejichž osamělé monology zpravidla vždy „ten druhý“ mlčky poslouchá. Právě pro tento cit k prosté lidské vzájemnosti, tichého spolubytí, osamělé kontemplace, jsou pro mě Tarrovy filmy - navzdory jejich zdánlivému nihilismu - oslavou lidského humanismu, a to v ostrém kontrastu třeba k Hanekemu. P. S. Celý scénář je geniální, ale to radikální milostné vyznání zhruba uprostřed filmu... ()
Z Tarrovy tvorby zatím nejslabší - chybí hypnotická atmosféra (dlouhé záběry ji nevytvoří, nutné je, aby ty záběry měly "duši"), nelze se ztotožnit s hlavním hrdinou (narozdíl od Irimiáse, Futakiho nebo Válusky), protože je to prostě strašně imbecilní prohrávajícník. A tak je Kárhozat subjektivně delší než sedmiapůl hodinové Sátántangó. Ale nelámu nad Tarrem hůl, chápu, že to byly taky začátky a ta zápletka je taky taková nijaká (palec dolů Krasznahorkaiovi). ()
"Zapredal, by si dušu diablovi, len kvôli vlastnej pýche a túžbe po moci." Béla Tarr vypovedal svetu, hlavne tomu filmovému, svoju 9. symfóniu (Osudovú). Nebudem to tu rozpitvávať, záverečná scéna dokazuje poetický a intuíciu samotného režiséra. Gábor Medvigy ma veľmi intímne prostredie so svojou kamerou. Nie je to klasika, kult si to zaslúži právoplatne... ()
Karrer, nejistý, ztracený v bezútěšném světě, má poměr se ženou, o které si myslí, že by ho mohla pochopit, provázet životní cestou a že na ní závísí celé jeho bytí. Jejich vztah je velmi komplikovaný, ona má manžela a skoro to vypadá tak, že s Karrerem vlastně ani být nechce. Karrer se snaží vydobýt si její lásku. Dokonce i dává jejímu manželovi příležitost, aby se vyhrabal ze svých dluhů a nemusel jít do vězení, čehož posléze Karrer využije a udá ho, jelikož ta práce, kterou manžel Karrerovi přítelkyně vykonal, byla nelegální. Film, poskytující nám pohled na svět z nihilistické stránky, kde žádná věc nemá smysl ani dobrý konec. Snímek je prostoupen nicotou, samotou, smutkem, pesimistickou náladou, která je dosažena hlavně skrze dlouhé záběry nebo vyprázdněnou naraci, pokládá si otázky možnosti spásy v životě člověka a dopad atmosféry filmu na diváka je zesílen významem textů písní a metaforickými rozvahami vedlejších hrdinů. ()
Když je moon v Utahu....chytáme se za hlavu...zalitý v olovu...únavou na hubu...Pocity jak žiletky...žiletky mý baletky...a v pustým dni...pustý bradavky...Jedeme ve vlaku...a v podstatě furt...s peklem a andělem...než se nadějem...Žiletky na těle...žiletky v těle...žiletky ve vlasech...žiletky a jeden steh. Byl to, či by byl nejoblíbenější film Filipa Topola? ()
krásná, opravdu krásná kamera... ty dloooooooooooouhý "přejezdy" ale jsou občas až taková manýra. ty lidi jsou občas takový neuvěřitelný. ale natočený s umem, to zas jo. ()
Statická kamera s pomalými pohyby, kdy za každým rohem může čekat rozhřešení, ale je nalezena jen prázdnota, požírající vaší vlastní existenci. Toulající se promoklí psy, kteří se bezcílně potulují ulicemi a nic a nikdo na ně nečeká. Nihilistický portrét osamělého muže, čekající, na vlastní neodvratnou zkázu, který tráví čas v zaplivaném pajzlu, s trefným názvem Titanic touží po ženě, u které by mohl najít pochopení. Dočká se ale jen malé osobní apokalypsy, která vymazává poslední známky jeho samotného a dělá z něj opuštěné zvíře, čekající na konečnou cestu, z předsálí pekla, do toho opravdového. ()
Môj prakticky prvý Tarr (ak nepočítam prvých 20 minút Werckeimesterovy harmonie). Na prvý krát sa tomuto maďarskému režisérovi podarilo dostať moju myseľ niekde, kam rád občas zájdem, ale málokedy sám poznám cestu. Audiovizuálne veľmi presné dielo. Myslím že málokto vie vytvoriť také úžasné momenty, akých sa tu nájde viac než dosť, a pritom to vyzerá tak jednoducho ;-) Aj keď na záver si nemožem pomôcť, miestami mi to pripominálo skôr NOSTALGIU než STALKERa, ale len veľmi, veeľmi zľahka... ()