Notater om kærligheden

Ve svých antropologických filmech došel Leth až k takové formě, která se úplně vymyká - čemu? Poznámky o lásce nejsou "fikčním" filmem, i když zde vystupují v podstatě jen herci a hrají podle připraveného scénáře, není tu ale jasný příběh, nejde o narativ, ale spíše o album výjevů. A není to dokument, protože je skoro vše inscenováno. Tudíž jsou Lethovy filmy básní (což autor sám říká), čistým subjektivně pojatým uměleckým počinem. Jde vždy pouze u určité téma, o němž se hraje (aktéři přednáší do kamery dané repliky ve frontálních záběrech, či jde o němou scénu mezi partnery, kteří spolu leží, hladí se, mačkají si tváře, líbají se, nebo třeba tancují, tu a tam za zvuku přídavné hudby; atd.). Tempo je klidné, film tudíž může působit rozvláčně. Každopádně je to strašně krásné. (14.03.2011)

Tváre. Dotyky. Túžba. Páry. Tvorivé tápanie. Domorodci. Líčenie. Okná budovy. Zase tváre. Obrazy lásky, pochybnosti v láske a tvorivých múk autora sa voľne prelínajú s obrazmi cesty za domorodými kmeňmi Afriky a obrázkami kdesi z Latinskej Ameriky. Inscenácia zobrazených výjavov tvárí a párov je zjavná, zároveň ale výsledný obraz poskytuje často formálne presné a čisté potešenie očí i srdiečka. Až na to, že režisérova miera pre zobrazenie jeho vlastných predstáv bola oproti očakávaniam pridlhá. A tak sa často stane, že namiesto primeranej dĺžky pekného záberu nastáva často dvoj až trojnásobné časové predĺženie zobrazovaného, čím miestami dochádza k akýmsi skúškam trpezlivosti. Peknú výstavu v galérii zvyčajne obsiahnem tak do hodiny. Toto bolo ešte o polhodinu dlhšie. (26.11.2012)