Emak Bakia

Čistý film Mana Raye, vyústění tendencí načrtnutých v Le Retour á la raison. "První záběr filmu Emak Bakia - triková vnitrozáběrová montáž, v níž vidíme samotného autora, kameru a v ní vkopírované oko - je doslovným ztělesněním Man Rayova filmového oka i vyjádřením primárnosti pohledu a fotogenie vůbec. Budeme-li srovnávat stavbu a dominantní pohyby tohoto filmu s Chomettovými, dojdeme k zásadním rozdílům. Chomettovy filmy jsou v jádru lineární, nebo budeme-li hovořit v termínech proudění, pak u něho jde o proudění laminární, zatímco u Mana Raye v Emak Bakia jde v zásadě o proudění turbulentní. Pro prvně jmenované laminární proudění (a Chomettovy filmy také) platí, že bez ohledu na rychlost je proces změn kontinuální, takové prostředí je evolučně pomalejší a vztahy mezi jednotlivými prvky mají v podstatě stabilní charakter. Oproti tomu pro turbulentní prostředí je typická proměnlivost a různorodost změn, přičemž řada prvků či jevů zde působí proti sobě, takže klasickž analytický výklad ztrácí smysl a musí být nahrazen intuicí. Jednotlivé vztahy mezi prvky je třeba nahlížet v podobě strukturních vzorců (patterns). V turbulentním prostředí dochází k vzniku prstencových či spirálních struktur, případně až téměř k chaosu, který je ale často skrytou pravidelností vyššího řádu a jeho samoorganizace."(Martin Čihák, Ponorná řeka kinematografie, NAMU, Praha 2013. s. 133) (29.12.2013)

Reason for this extravangance, na který upozorňuje jediný titulek filmu, se v Emak-Bakia neprojevil. Man Ray se až příliš okatě snažil zapůsobit na surrealisty, ale vůbec nepochopil kořeny samotné myšlenky hnutí. Totiž zakotvení ve snech, potlačených touhách, smrti. Udělal film sice nonkonformní, ale za cenu toho, že se z něj stane defilé pohyblivých světel, za něž by se možná styděli i dadaisté, od nichž přeběhl. Koneckonců surrealistická skupina mu to nakonec dala vyžrat. Vlastně jediným kladem filmu je poslední záběr s očima namalovanýma na víčkách, což byl opravdu brilantní nápad. Pokud se chcete alespoň trochu poučit o filmovém surrealismu, zůstaňte u Bunuela, nebo zkuste alespoň Rayovu Mořskou hvězdici, která je snesitelnější. (01.12.2009)

Surrealizmus má jednu nesmiernu, i keď dosť alibistickú výhodu oproti "normálnym" filmom, totiž že sny nemusia dávať žiaden význam. Takže prečo by sme mali vyčítať filmárom, že ich film možno zmysel nedáva. U niektorých je zjavný a ich rozbor poskytuje zábavu (napr. Andalúzsky pes), u niektorých menej. Návod na to, ako prežiť napríklad nudnú prednášku, alebo nočnú šichtu na vrátnici, kde Vás sleduje kamera, Emak Bakia poskytuje. Treba ale počkať až na úplný záver filmu. (27.03.2014)

Krátká koláž ve stylu Cinéma-pur nemá narativní osu, jednotlivé sekvence nespojuje žádný společný jmenovatel a nenabízí proto výchozí společnou myšlenku. Podstatu tohoto směřování ve filmu vystihl bratr R. Claira Henri Chomette slovy: "Filmový rytmus je síla, která bez ohledu na jakoukoli logiku faktů a na skutečnost vytváří vize, jaké mohou vzniknout pouze spojením optiky a filmového pásu." Man Ray ve filmu rozhýbává své fotografické kompozice montáží krátkých dokumentárních sekvencí, záběrů pod vodní hladinou, experimentů s pomocí vypouklých zrcadel, skleněných hranolů, světla i krátkých animací a předvádí tak divákovi velmi originální kinetické divadlo plné vlastních fantastických vizí, vedle každodenních rituálů a filmových experimentů, až na hranici tehdejších technických možností. (11.10.2005)

Film pro mě nabyl na váze až po přečtení jeho původu z knížky Vlastního portrétu Man Raye. V té době tak odvážný kousek, bez děje a bez scénáře. Všimněte si záběrů rychlé jízdy, vyhození kamery do vzduchu coby zvláštní efekt (drahou kameru měl tehdy koupenou darem jedním zbohatlíkem proto, aby dílo za rok natočil). A konečně, trhání límečků a efekt dvojích očí milenky Kiki. Plně surrealistické dílo paradoxně surrealisty moc nepříjmáno. (03.07.2012)