Berlín: Symfonie velkoměsta

Celkem z pěti aktů poskládal Walter Ruttman barvitou mozaiku záběrů na Berlín v průběhu čtyřiadvaceti hodin. Dle scénáře Carla Mayera, který chtěl opustit ateliérové hříčky a přijít s něčím více vypovídajícím, a s kamerou Karla Freunda vznikla objemná freska Berlína se všemi jeho důležitými aspekty. Režisér, věren obejktivitě Kino-oka, tak dokumentárně zachytil kolorit města od prvních časných hodin až do pozdní noci. Tep a živelnost obratně vyvažuje s ladností, avšak bez náruživého temperamentu, jaký se skrývá například u Vertovova Muže s kinoaparátem. Hlavní slabostí pro mě zůstává, že přes pár sociálně komponovaných montážních postupů (žebračka se svými dětmi x opulentní záběry na hostinu) nepřichází snímek s něčím více vyhrocenějším a zůstává tak jen u historiografického zdokumentování jedné epochy (přestože se jedná pouze o jeden den) Berlína. Podíváme-li se na Ruttmanovu filmografii obšírněji, můžeme vypozorovat, že své avantgardní filmařské prvopočátky zúročil, byť v hodně okleštěné formě, i zde (úvodní sekvence, roztočené spirály a jiné). S příchodem Hitlera však režisér propadl nacistické propagandě, a tak Berlín - symfonie velkoměsta zůstává jeho nejzdařilejším a nejznámějším dílem. (08.08.2004)

Muž s kinoaparátem mě oslovil více, je ještě nápaditější a nepotřebuje tolik očividně nafingovaných až hereckých vsuvek, nicméně Berlín, symfonie města je i tak úžasná podívaná. Velmi dynamickým způsobem zachycuje živoucí město na prahu hospodářské krize a před těmi strašlivými hrůzami, které přišly pak. Chtě nechtě se člověk sám sebe prostě musí ptát, jestli tenhle krásný dům zasáhla bomba, jestli tomuhle krámku vytloukli výlohy a vypálili ho, jestli tyhle děti přežily... Ach jo. (18.09.2016)

Berlín v roce 1927 je určitě moje vysněné město. Co na tom, že všechny tyhle filmy, ať už Muž s kinoaparátem nebo Bezúčelná procházka jsou jen střihové cvičení na téma každodennosti ve velkém městě. Speciálně tady ve 4. a 5. aktu dochází na jedinečnou symbiózu tepu moderní doby, kdy úzce spolupracuje módní i kulturní průmysl a v každém svém rysu zrcadlí technokratický kvalt a spěch. (16.05.2012)

Berlín v pohybu očima avantgardního estéta. Stěží dokument - 1920s nebyla ani pro toto město zdaleka tak učesaná léta, jak by si Ruttmannovy oči nejspíš přály, a jeden mrzák na přechodu pro chodce jeho přehnanou glorifikaci nenapraví. Podstatný je ale snímek krásnou ukázkou kinetismu, kde syntéza pohybu a výtvarného umění (a hudby) filmovými prostředky předkládá živoucí organismus města se svou tepající, už v té době hektickou a interaktivně složitou sociální strukturou. Navíc kvituju trochu té ironie. (30.11.2011)

Zvídavá dokumentární exkurze do ulic a vůbec života Berlína v průběhu jednoho dne mě bavila. Tahle pětiaktovka je i docela dynamická (na čemž má lví podíl kvalitní střih) a během té zhruba hodiny zabrousí do opravdu různých míst města, ukáže obyvatele všemožných zaměstnání, chutí (obědová sekvence), volnočasových preferencí (od hraní hokeje přes divadlo až po klasickou hospodu), temperamentu (rváči, buřič či flirtující dvojice) a vůbec toho o tehdejším městě, životě i lidech nemálo napoví. A také je zde cítit zjevná fascinace stroji a technikou (která však neomrzí). Vytknout dokumentu lze tak snad jen jednu věc, a to přílišnou idealizaci, protože krom (doslova) pár náznaků (žebrající žena a tulák o berlích sbírající cigaretu ze země) nenabízí odvrácenou tvář tohoto města, na tu by se jistě nekoukalo tak pěkně. Nicméně solidní 4* si film podle mě zaslouží. (01.06.2015)