Villa paranoia

Poctivá dánská tragikomedie (ani drama, ani komedie, ale tragikomedie, jelikož právě takový život je, zvlášť když dánští filmaři některé situace dotáhnou k absurdnosti) o neúspěšné mladé herečce vedle nesnesitelného nekomunikativního starce, o bezvýchodné deprimující současnosti vedle němého tajemství minulosti. Do toho tisíce slepic, z nichž sem tam nějaká natáhne brka, a neméně skeptická postava majitele slepičí farmy. ~ Typicky severské, kvalitní, pro mne však spíše zklamání. (02.02.2012)

Perfektní příběh dívky-herečky, která ztratila své poslední ideály o životě, aby je později nalezla během pečování o cizího seniora. Anna je jako herečka mizerná, dostává pouze nabídky na reklamu, proto přijímá místo pečovatelky seniora v jedné odlehlé vesničce na konci světa. Důchodce nechodí, nemluví a navíc vzdoruje - ovšem z původně beznadějné práce se vyklubou nové životní idee, a to nejen pro Annu, ale i pro starého Valentina. Život opět dostává svůj smysl. Jeden z nejlepších filmů, které jsem v poslední době shlédl, jednoznačně pak nejlepší z letošního festivalu severských filmů. Dobrá práce! (14.02.2013)

Mé první divácké setkání s dánskou kinematografií i s tvorbou Erika Clausena, doposud naprosto opomíjenou a jak jsem záhy během promítání poznal, tak k mé vlastní velké škodě, ano, proto by bylo dobré alespoň úvodem projevit mistrovi úctu hlubokou poklonou, rozhodně, protože on mistr je, a velký, vždyť jak dlouho po shlédnutí jsem vše z obsahu do sebe vstřebával, a až teď, s pro mne tak velkým odstupem, si teprve troufám k námětu i vyjádřit, říkal jsem si, jak je úžasné, že právě něco takového jsem měl možnost v kině shlédnout, že jsem to drobné a nenápadné dílo jako mnoho jiných neminul, již od prvních minut bylo totiž celkem snadné poznat, s jak pečlivě promyšleným záměrem, chytře a s vtipnou nápaditostí jsou do děje příběhu zachycovány a následně v něm i výstižně zobrazeny ty nejvýraznější rysy ne zrovna příkladných mezilidských vztahů, právě přes početné množství různorodých narážek a náznaků se k nám dostává celé to obsahové bohatství, původně skryté, ale pomalu a postupně pro nás odkrývané a tak přes zpočátku jednoduchý příběh mladé ženy Anny, profesí herečky, nyní však osobní ošetřovatelky starého těžce nemocného muže, nahlížíme do životů lidí nějak blízce právě s ním spojených, stále s hlubším přiblížením pronikáme až do těch nezasutějších zákoutí jejich společné minulosti, poznáváme ty skutečné příčiny, ty zhoubné zárodky jejich těžce narušených vztahů, vystupují před nás všechny ty letité, ale stále ještě bolestivé křivdy, ano, přitom k uzdravení není až tak nesnadná cesta, jak nás sama Anna svým laskavým, citlivým přístupem ke starci přesvědčí, mnohdy opravdu stačí jen otevřít druhému srdce a nechat jako prostředníka za sebe jednat své, dříve záští či předsudky uvězněné city, nenechat jednat stále jen ten náš tak vypočítavý rozum. Bravo!!!! (08.05.2013)

Teď bych se měl asi tetelit blahem a psát něco v tom smyslu, jaká to byla pecka, co má skoro 80 procent, ale nic takového se tu nekoná. Sonja se mně líbila daleko víc v Open Hearts a filmový otec se synem mně přišli, jako dva vrstevníci a ne, jako lidé, co je dělí jedna generace. Ale pokud má někdo zálibu v podobných bizarnostech, či dokonce v pěstování drůbeže, proč ne. (04.06.2014)

Venku chumelí o sto šest a já mám pocit, že pytel se nám v poslední době roztrhnul i s absurditou. Absurdita je krásná věc, pokud ovšem není absurdní to, že dvaaosmdesáti procentní film působí tak, jakoby sám nevěděl, čím chce být. Aneb stoprocentně, absolutně a bez výhrad souhlasím s glosou kolegy =woodyho=, že "film měl být buď více absurdní nebo více přirozený." Co co co co co jééé? To to to to to sem přece přece měl ří ří říct já! (21.02.2013)