Villa paranoia

Fantastický film, který si nekompromisně od prvních záběrů razí cestu do divákova srdce. Hlavními klady filmu jsou silný příběh, herecky vynikající Sonja Richter a zajímavé postavy. Při sledování jsem se neubránil srovnání s přeceňovaným diváckým hitem loňského roku Nedotknutelní - pokud by přišla řeč na to, který z těchto dvou filmů je k divákovi poctivější (a který je naopak vykalkulovaný midcult), osobně bych v tom měl jasno - tento severský skvost mě svými přesvědčivými kvalitami bezvýhradně dostal. VILLA PARANOIA mně osobně přivodila intenzivní nadšení a velký divácký zážitek z výjimečného filmu, který bych nejraději viděl hned znovu. Nejen všem fandům severské kinematografie ho mohu směle doporučit. (24.07.2013)

Villa Paranoia je trochu obtížnější film na sledování, protože se v něm žánry drama a komedie střídají zvláštním způsobem (nakonec převažuje vážno se sem tam úsměvnější scénou), a zpočátku není zrovna jednoduché se na snímek a jeho atmosféru správně naladit. Ale od chvíle, kdy Anna nastoupí jako pečovatelka, se do toho divák pozvolna začne dostávat, odkrývat motivace, bolesti a touhy postav a film si ho nepozorovaně získává čím dál víc (tedy alespoň u mě tomu tak bylo). A je docela jedno, jestli je zrovna v záběru Erik Clausen nebo Sonja Richter, protože oba hrají prostě parádně, zvláštně druhou jmenovanou a její svéráznou, nevyrovnanou herečku jsem si moc užíval. A tak se člověk zasměje u úchylné reklamy na kuřata, skupinové terapie smíchu, semináře pro nezadané statkáře, procítí chvilky sbližování se starým pánem a na druhé straně jugoslávskými imigranty, až přijde konec, který si z diváka ještě na chvíli vystřelí, a je tu závěrečná klapka. Tuto příjemnou podívanou, která asi nebude úplně pro každého, hodnotím slušnými 4*. (08.03.2015)

Poctivá dánská tragikomedie (ani drama, ani komedie, ale tragikomedie, jelikož právě takový život je, zvlášť když dánští filmaři některé situace dotáhnou k absurdnosti) o neúspěšné mladé herečce vedle nesnesitelného nekomunikativního starce, o bezvýchodné deprimující současnosti vedle němého tajemství minulosti. Do toho tisíce slepic, z nichž sem tam nějaká natáhne brka, a neméně skeptická postava majitele slepičí farmy. ~ Typicky severské, kvalitní, pro mne však spíše zklamání. (02.02.2012)

Dánské tragikomické divadlení, ve kterém herci musí naposledy nasadit masky a přidat nové repliky do zpackaného scénáře, zvaného život, aby mohli bez potlesku nechat spadnout oponu a začít zkoušet novou hru - jejím prologem je "Hymnus o lásce" a přetvářka v ní nemá místo... Severská odtažitost s přítulnými okamžiky. (25.07.2013)

Mé první divácké setkání s dánskou kinematografií i s tvorbou Erika Clausena, doposud naprosto opomíjenou a jak jsem záhy během promítání poznal, tak k mé vlastní velké škodě, ano, proto by bylo dobré alespoň úvodem projevit mistrovi úctu hlubokou poklonou, rozhodně, protože on mistr je, a velký, vždyť jak dlouho po shlédnutí jsem vše z obsahu do sebe vstřebával, a až teď, s pro mne tak velkým odstupem, si teprve troufám k námětu i vyjádřit, říkal jsem si, jak je úžasné, že právě něco takového jsem měl možnost v kině shlédnout, že jsem to drobné a nenápadné dílo jako mnoho jiných neminul, již od prvních minut bylo totiž celkem snadné poznat, s jak pečlivě promyšleným záměrem, chytře a s vtipnou nápaditostí jsou do děje příběhu zachycovány a následně v něm i výstižně zobrazeny ty nejvýraznější rysy ne zrovna příkladných mezilidských vztahů, právě přes početné množství různorodých narážek a náznaků se k nám dostává celé to obsahové bohatství, původně skryté, ale pomalu a postupně pro nás odkrývané a tak přes zpočátku jednoduchý příběh mladé ženy Anny, profesí herečky, nyní však osobní ošetřovatelky starého těžce nemocného muže, nahlížíme do životů lidí nějak blízce právě s ním spojených, stále s hlubším přiblížením pronikáme až do těch nezasutějších zákoutí jejich společné minulosti, poznáváme ty skutečné příčiny, ty zhoubné zárodky jejich těžce narušených vztahů, vystupují před nás všechny ty letité, ale stále ještě bolestivé křivdy, ano, přitom k uzdravení není až tak nesnadná cesta, jak nás sama Anna svým laskavým, citlivým přístupem ke starci přesvědčí, mnohdy opravdu stačí jen otevřít druhému srdce a nechat jako prostředníka za sebe jednat své, dříve záští či předsudky uvězněné city, nenechat jednat stále jen ten náš tak vypočítavý rozum. Bravo!!!! (08.05.2013)