Děti ze stanice Leningradská

Jedná se o dosud jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků ze třídy středometrážního dokumentu. „Děti ze stanice Leningradská“, je dokument natočený jako poukázání na krutou realitu. Dle domněnek se na ulici a bez domova ocitl obrovský počet dětí právě po pádu „železné opony“ (je to označení pro neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem v době studené války. Nacházela se na západní hranici NDR, Československa, Maďarska, ale i Rumunska a Bulharska). Tvůrci dokumentu se soustředili na skupinku dětských bezdomovců žijících ze dne na den na moskevské stanici metra Leningradská, které většinu svého života tráví žebráním a nejistým živořením co bude zítra. Dost takto smutných osudů se skrývá v nemalých problémech jejich rodin. Pro nenávist matky k dítěti, či otcovo neustálé bití jich pod vlivem alkoholu, se raději děti rozhodnou žít sami na vlastní pěst. Ty pak dostávají denně kruté a nemilosrdné rány života. Něco tak nevinného a čistého jako je dítě, se poté stává „zkažené realitou“. Žijí ve špíně a zimě, mají zodpovědnost jen sami za sebe a již od tak útlého věku neváhají kupovat a pít tvrdý alkohol, omamovat se výpary z lepidla nebo jakkoli jinak utéct ze světa do jiných stavů mimo vědomí. Je to pro nás něco naprosto nepředstavitelného. V dokumentu se seznamujeme konkrétně s několika vybranými postavami. Saša (8), Kristýna (11), Míša (13) nebo Andrej (10) mají všichni podobný, hrozný osud. Ten nám výborně podávají jakoby autentické záběry, kterými jsme sami přítomni mnohým rvačkám, popíjením alkoholu a vůbec života na ulici jako takového. Ve stanici metra ve zuboženém stavu žebrají peníze, protože nechtějí krást. Dojemné, jak i v takových k životu nepříznivých podmínkách mají někteří svou důstojnost a čest. Jiní i přes svůj osud dál šíří zlo a nenávist, která se jim jistě vrátí. Mladším žebrákům ti starší bez ostychu kradou to co si za celý den nažebrali. Když přijde zima, uchylují se děti do kanálů k teplovodním potrubím a když je nejhůř, snaží si vydělat na jídlo i pomocí prostituce. Dokument je proložen i rozhovory, kde se dozvídáme jaký jejich život ve skutečnosti je. Obzvláště působivé je, když se děti zasní a začnou si představovat jaké by chtěly aby to bylo, jaký by chtěly aby měly život, žít ve velikém domě, všichni pohromadě, spokojeni a šťastně. Mezitím se dostáváme přímo do jádra samotného dění, kdy nám přímo před očima, začnou děti čichat výpary z lepidla v igelitovém sáčku a omamovat se. Při takových situacích na plátně se dělá divákovi doslova mdlo. Když jednou našli kluci půl lahve ředidla, nabízeli to i Andrejovi. Ten dva týdny odolával a říkal, že to nechce, ale jakmile vyzkoušel o co jde, zalíbilo se mu to a nyní už nevydrží bez pravidelných dávek lepidla. Právě vdechování výparů z lepidla je pro tyto děti jednou z mála možností, jak alespoň na chvíli uniknout nemilosrdnému okolnímu světu. Mimo hlad a zimy je trápí také policie. Nekompromisně a surově s nimi jedná. Nezřídka nevinné a ubohé děti, které za ninic z toho čím jsou a čím procházejí nemohou, policisté bijí, kopají a urážejí. Občas si někoho odchytí, odvlečou jej na stanici, kde se s nimi nemazlí. Strašidelné jen pomyslet. Jednou dokonce i kamery zachytily následek aktu, když moskevští zastánci zákona nejprve jedno dítě surově zbyli, načeš mu vymačkali na hlavu tubu lepidla. Občas přijede na nádraží charitativní organizace a dá místním dětským bezdomovcům najíst a napít, poskytne jim nějaké nezbytně nutné oblečení a ošetří drobná zranění, ke kterým denně v takovém životě přicházejí. Rvačky a nemilosrdné boje mezi bezdomovci samotnými je na běžném pořádku. Často napadají i starší dospělé bezdomovce, kteří podle výpovědi jednoho děcka smrdí a nikdo je nemá rád. Jsme jednoho takového aktu svědky. Větší přesila mladých bezdomovců napadá postaršího jiného, kterému nakonec seberou kalhoty a ponožky. Snaží se přežít jak to jen jde. Stále doufají v lepší zítřky, ale někdy přece jen propadnou beznaději, nevěří ničemu, žádné spravedlnosti, ničemu, jak bylo řečeno od Kristýny. Některé děti mají i na své rodiče číslo a vědí kde žijí, tak jim čas od času i zavolají, chtějí je alespoň slyšet. Někteří na ně ale nedokážou ani promluvit, přes mateřský odpor k dítěti se zajisté jen těžko dokáže člověk přenést. Na závěr snímku umírá jedno z dětí, Táňa, pro následky inhalace lepidla. Na první pohled milé a normální děvče, jehož rodiče byli věčně opilí a o svou dceru se vůbec nestarali. Její osud bohužel není ojedinělý. Dokument je neuvěřitelně působivý a zanechá v divákovi dlouho smíšené a i depresivní pocity. Jak již bylo řečeno (by Le_Chuck): Film by měli vidět lidé, kteří si myslí, že je k nim život nespravedlivý. (11.11.2007) (méně) (více)