Špatně rozdané karty

Typický depresivní film, který má tu výhodu, že aspoň ten hlavní hrdina je sympaťák a lze mu fandit, na rozdíl od všech ostatních strašných hovad (extrémní zlosyn Bjorn Floberg, to snad i ten Ahmed Zeyan co by záporák číslo 2 Pákistánec Khuram nebyl tak hroznej). Je to naturalistický, drsný, špinavý a násilný a k "odlehčeným" scénám patří učení bratra s Downovým syndromem karty nebo oblékání na pohřeb otce, takže tak. Viděla jsem hodně filmů s touhle tématikou - kterak se chudák do ještě většího průseru dostal a nevěděl, jak z toho ven. Nic proti nim nemám a je-li tohle režijní debut Aksela Hennie, tak je dost povedenej. Jeho přirozený herectví mě nadchlo už v Hodejegerne a i tady je prvotřídní, člověk mu věří úplně všechno. K tomu super hudební doprovod (scéna běžícího Davida do nemocnice za umírajícím otcem). Uvítala bych přece jen trochu jiné zakončení, ať už pozitivnější nebo negativnější, ale pochopila jsem, co se tím snažil autor říct a beru to. Škoda, že Aksel nic dalšího (zatím) nenatočil, mohlo by to být dost zajímavé... (27.12.2016)

David má od života špatně rozdané karty a padají mu ještě horší. Přesto dokáže stále trpělivě rozmlouvat se svým postiženým bratrem, učit ho hrát karty „Až ti zůstane jenom jedna karta, potom musíš říct Uno. Když potom můžeš hrát dál, tak aby ti nezbyla žádná, tak jsi skončil. Jsi volný a vyhrál jsi.“ , a problémům věcně a chlapsky čelit. David. Uno! Je to moje teprve druhé setkání s Akselem Hennie (Hawaii, Oslo bylo první ), ale rozhodně ne poslední. Oba filmy mohu jen vřele doporučit. (29.07.2006)

Je tohle vize budoucího světa? Nebo už je to tady? V Oslu a jiných metropolích? Svět, ve kterém vlastní prospěch a vlastní zákony určují chod společnosti? Kde dohoda, kompromis, empatie, nemají žádné místo. Kde se lidé sdružují jen proto, aby tvořily gangy (dokonce národní - Pakistánci), které dočasně vedou k pákovému efektu? Film nám nic jiného neukazuje - ovšem až na rodinu Aksela Hennieho (scénář, režie, hlavní role - CV: graffitista, zatčen, prozradil pachatele, po propuštění ostrakizován), která je, nebo se snaží být, "tradiční" a problémy řešit cestou smíru. Prostředí bodybuilderů, jak ho známe i z jiných filmů, je takovým snahám bohužel nepříznivé. Pozn.: Film má značnou naturalistickou sílu už proto, že herci působí skutečně "jako živí" (na rozdíl třeba od Hitchcockovy Marnie, kterou jsem viděl předtím). (13.08.2018)

Dávid žije v malom byte so svojim ťažko chorým otcom, postihnutým bratom a matkou. Jeho život nie je jednoduchý. Jedného dňa sa situácia ešte zhorší. V posilňovni je vykonaná policajná razia, počas ktorej je objavená zbraň a niekoľko dávok anabolík. Dávidova úloha je jasná. Buď povie pravdu komu veci patria, alebo pôjde sedieť. Dávid stojí pred ťažkou morálnou a existenčnou dilemou. Buď bude mlčať a strácať čas, alebo bonzne šéfovho syna, čím si síce spraví nepriateľov, no zároveň sa stihne rozlúčiť s umierajúcim otcom, ktorý v nemocnici čaká na smrť. Vďaka záveru neuveriteľne depresívny snímok, ktorý v žiadnom prípade neodporúčam sledovať vo večerných hodinách. Nepamätám sa kedy som sa naposledy, po vzhliadnutí filmu cítil tak zle. "UNO" je tragický príbeh vyobrazujúci život človeka, ktorého akékoľvek rozhodnutie je zlou variantou. Málokedy má príbeh takú hĺbku a vyvoláva také pocity ako tento. Teraz som zvedavý ako zaspím. (25.01.2014)

Aksel Hennie je "borec" jako herec, ale koukám, že i jako režisér. Hlavní hrdina v jeho podání je na první pohled tvrďák, kterého jen tak nic nerozhází, uvnitř však má citlivou duši, což se snaží úspěšně maskovat.. Když se mu shodou něšťastných okolností život otočí o 180 stupňů, přijde o všechny přátele a ještě se nešťastně zaplete s Pákistánci, najednou nemá v životě žádné východisko a tady se (bohužel) žádný happy end nekoná. "Reálnější než realita".... (27.11.2008)