Potupa

Velice zajímavý pohled do Pákistánské kultury, kde se střídají pro evropana naprosto nepochopitelné obrazy místní mentality s poměrně uvědomělým pohledem části společnosti, která nahlíží na věci v mnoha ohledech podobně jako naše kultura. K dokumentu bych byl skeptický, pokud by nebyl natočen zevnitř samotnými pákistánskými obyvateli. Dle mého subjektivního názoru to je docela reálná výpověď.... (05.02.2009)

nejde o to, zda vnímat příběh negativně či pozitivně....hlavní je uvědomit si, že Mukhtaran Mai je jednoznačně obětí..co se děje dál, to nepřímo ukazuje na naprostou propojenost dnešní společnosti.....případu se ujmou západní média a pákistánská vláda se činí...z Mukhtaran se stává tvář komerčních časopisů Time, Glamour...holywoodská smetánka jí tleská a sobě také...i tak klobouk dolů před onou negramotnou dámou, která ze své 'slávy' staví školy, a pomáhá ve své vesnici....o náboženských otázkách raději nemluvit... (25.05.2009)

Jak není snadné dobrat se v muslimské zemi (coby žena) spravedlnosti, není ani snadné vnímat Mukhtaran jako jednoznačně kladnou hrdinku. Z dokumentu mi nebylo jasné, jestli režisér pomoci rozhovorů s „druhou stranu“ usiloval vyvolat ambivalentní pocity, ty se každopádně dostavily. Aby plnily funkci varování před vynášením rezolutních rozsudků. Časté záběry beze slov a dlouhé proluky pomáhají dotvořit zneklidňující atmosféru země, kde ve věci zločinu a trestu mají buď jasno velmi, nebo velmi málo. O tu atmosféru, zdá se, šlo tvůrcům více než o nějakou záplavu informací. Po nich musíte zapátrat sami. 75% (07.02.2009)

Nejdříve k formě musím říci, že být to natočeno ve "vyspělé" části světa, bylo by nutné strhat tento počin, jež vyplňuje filmařské mezery fotografiemi, opakuje informace a neukazuje všechna zákoutí ani slova zúčastněných. Co do obsahu však přináší zajímavé svědectví a pro mě poznání hned ve dvou ohledech. Za prvé stále je v mnoha krajinách světa znásilnění vnímáno nikoli a priori jako ohavný čin násilníka, ale především jako potupa oběti a celé jeho rodiny. My bychom mluvili o zločinu a traumatu, v některých kulturách se hovoří hlavně o hanbě a zneuctění. Protože se to děje nejen v Pákistánu, ale též třeba v Kongu či zemích jižní Ameriky, evokuje to myšlenku, že tento postoj je univerzální (v rovině indivudální za tím stojí asi silné emoce v kombinaci se sociální či genderovou nerovností) a kdysi se tak nevyhýbal ani naším zeměpisným šířkám. Se vzděláním se však mění i myšlení a kultivují postoje a díky Bohu za společnost, v níž žijeme. Druhým poznatkem je pak to, že z každé lidské bytosti, i když jí chybí vzdělání a žije ve světě, kam ještě elekřina nedorazila, se může rázem stát celebrita a osobnost a potenciálem měnit celý svět! (16.02.2017)

Promítáno v rámci Jednoho světa 2007. Mám poněkud smíšené pocity z toho, co chtěl tento dokument říci. Mukhtaran Mai je na jednu stranu vylíčena jako oběť údajného znásilnění, na druhou stranu jako self-made woman, která je ochotná se postavit tradičnímu vesnickému právu vendety. A třetí stranou je její vystupování jako mezinárodní lidskoprávní celebrity. A v těchto momentech bych filmu připsal (nechtěné) poukázání na způsob tvorby lidskoprávních celebrit, které jsou třeba pro manipulaci západních společností a sponzorů. Dalším problémem, který s dokumentem mám, že si nejsem jistý, nakolik je možné věřit obrazu, který se pokouší vytvořit. Ale cením si upozornění na problémy násilných vendet v některých vesnicích Pakistánu. (04.03.2007)