In Danger and Dire Distress the Middle of the Road Leads to Death
Kamera:
Alfred HürmerObsahy(1)
Společný autorský počin režisérů Alexandera Klugeho a Edgara Reitze zachycuje společenské klima a soudobé události západoněmeckého Frankfurtu nad Mohanem, v němž se odvíjí rozdílné osudy dvou žen. Inge je prostitutka, navíc okrádající své klienty, zatímco Rita je idealistická agentka jedné ze socialistických zemí. Film kombinuje fikční narativní linii s dokumentaristickými postupy ve stylu cinéma-vérité a vytváří tak svébytnou výpověď o životě jedince na pozadí reálií západní společnosti té doby. (Dionysos)
(více)Recenze (7)
Je sice pravda, že je snímek originální v prolínání skutečného a hraného, ale jeho tvůrci nebyli k obyčejnému divákovi zrovna moc přívětiví. Celý film se zabývá příběhy dvou žen - nesympatické prostitutky, která randí s týpky pochutnávajícími si na láku z okurek a poté je okrade a východoněmecké agentky, která poslouchá kecy svého šéfa. Samotné příběhy nejsou samy o sobě špatné, jen je silně rozmělňuje dění okolo - kecy o všem možném od věech možných lidí, nějaké demonstrace, jakési tancovačky, zkrátka všechno možné, na co tvůrci při natáčení filmu narazili a bohužel musím konstatovat, že to je takový poslepovaný mišmaš, který sice určitým způsobem reflektuje dobu 70. let v Západním Německu, avšak kromě časoprostorového určení mu chybí nějaký výraznější jmenovatel. Že se aktérky příběhu občas vyskytnou v centru dění, ve výsledku nemění nic na tom, že si k nim těžko najde divák nějaký vztah. 65% ()
Po čase som opäť siahol v rámci tunajšej filmovej akcie po jednom kúsku z "alternatívnej" filmovej tvorby, ale Klugeho a Reitzow "hraný dokument" nielen o ženách v špinavej akcii, ale najmä o spoločenskej klíme ma skôr minul. Pre niekoho asi geniálny počin, pre mňa hlavne podivný dokumentárny zlepenec všetkého možného od záberov búrania domu cez príhodu rafinovanej zlodejky až po intelektuálne vedecké debaty či nezáživné tanečné vystúpenie. Aj keď vnímam hlavnú myšlienku a zámer a objavili sa i pasáže, ktoré ma trochu oslovili, ako celok nenachádzam žiadny veľký prínos pre moju osobu. (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) ()
Kluge (zde společně s Reitzem) opět jedinečně kolonizuje bílá místa na mapě kinematografie, usidluje se v jejích "mezerách" a z tohoto nečekaného místa provádí útok na filmovou naraci. Aneb další Klugeho úspěšný pokus rozleptat falešné rozdělení kinematografie na "fikci" a "dokument", "příběh" a "pravdu". To se divákům nejlépe manifestuje v poetických pasážích, v nichž sledujeme za zvuku nediegetické hudby ("fikční") postavu bloudící "reálnými" situacemi ze života západní metropole - postupy dokumentů cinéma-vérité splývají s fikční narací do jediného celku. Celku spojujícího typizovanou sociologickou událost s působivostí a blízkostí individuálního příběhu "živé" postavy, postavy, jež má jméno. A je samozřejmé, že tím autoři dosahují většího účinku na diváka, než by dokázal buď zcela "dokumentární" či zcela "románový" způsob vyprávění. ()
Na prvý pohľad je tento film s nezapamätateľným názvom podobne chaotický ako samotný názov. Na ten druhý, kedy nad ním začnete premýšľať, sa viacero vecí vyjasní, ale asi nie toľko, aby ste si ho nechceli pozrieť ešte raz. Nedoporučujem obdivovateľom nemeckej nátury, preslávenej workoholizmom a puntičkárstvom. Klugeho a Reitza zaujímajú iné aspekty nemeckého človeka a nielen jeho, ale aj kapitalizmus, komunizmus, politika, sex, alebo muži a ženy vo všeobecnosti. Je v tom presne toľko humoru a irónie, aby to vydržal aj niekto, kto po nejakých posolstvách pátrať nemieni. To všetko zámerne v čiernobielej farbe, v ktorej všetci Nemci-muži vyzerajú ako genetický odpad, zatiaľ čo Nemky naopak celkom ujdú. Tento postreh mi tak nejako zapadá aj do mojej čiastočnej interpretácie videného. ()
Galerie (8)
Photo © Filmverlag der Autoren
__ Kluge je filmař přesvědčený o tom, že film by měl dělat něco jiného, než „obvykle” dělá. Nebyl jedním z mnoha. Byl to spíše ur-filmař. Něco jako učitel, ale ani to není správný výraz, všech ostatních filmařů kolem, kteří chtěli jít svou cestou. Měl vždy vlastní představu o tom, čím vším by mohl a měl film být. Do čeho všeho by se film měl vlamovat, a zajímalo jej především právě tohle vlamování samotné. Takže jakmile si něco vyzkoušel, zase to s gustem „odhodil” a vrhl se do jiného projektu. Odhozené, ze stolu smetené fragmenty surových, nespoutaných nápadů, představ a vizí po něm sbírali jiní; ti, které jste, dokud jste neviděli aspoň pár filmů od Klugeho, měli za německé filmové anarchisty, zatímco oni ve skutečnosti pouze krotili, obráběli Klugeho ztřeštěné nápady. Přidělovali jim hranice. Byť to byli pouze hranice filmu (což veškeré tohle epigonství činí velmi nenápadným). Bylo to nutné, protože Klugeho nápady přes hranice filmu neustále přetékají, aktivně vyskakují z jeho rámců. A právě tohle, jak jsem mohl poznat na vlastní kůži, dělá z Klugeho snímků něco jako lehké euforické halucinogeny. __ Před pár lety jsem s Klugeho filmy na AVU strávil pár dní. Bylo to, jako bych se ocitl v laboratoři. Záhy, po zhlédnutí prvních pár filmů, jsem si ale přestal být jistý, co je tu objektem zkoumání (kam všude se to Kluge vlastně vlamuje?), nebo spíš, zda-li se pokusy omezují na filmové plátno, jak by divák asi očekával. Nakolik se tu, mimo jiné, experimetuje s mou schopností se na filmy dívat. Tyhle pokusné snímky jsou, jak by nejspíš řekl G. Deleuze, malé stroje, jež si pohrávají s vaší myslí. I když přesnější by bylo říct, že nechávají vaši mysl, aby si hrála. Aby si zkoušela, osvojovala, a začala poznávat svou hravost. V klidu dřímající schopnost, jíž Kluge ve svém rodném jazyce říká Phantasie. Takhle ovšem stroječky Klugeho filmových snímků pracují velmi subverzivně, protože vytvářejí předpoklady pro procitnutí něčeho, co bývá v moderní společnosti soustavně otupováno, líčeno jako pro život krajně nepotřebné, případně rovnou jako neexistující. Náhlé probuzení tedy působí - už jsem to řekl - jako droga. __ Jak Kluge své stroječky na probouzení fantazie v mysli diváka uvádí do chodu? Svou povratnou poetikou. Třeba střihem: neočekávatelné díry, mezery, roztržení, vpády, mezititulky jak v němém filmu, prázdné prostory, které tak docela prázdné nejsou. Nebo nezvykle volnou návazností: scén, záběrů, dějových linek, formálních postupů nebo i žánrů uvnitř jediného snímku. A do třetice, svou vizí reálného: „co je” a „co by mělo být” se odráží jedno v druhém, jejich meze se prostupují, takže na netolerovatelném není nic reálného, a na potřebném nebo krásném nic nereálného jen proto, že „ještě” nejsou, ale mohly by být. Tyhle snímky jsou tvořené tak, že diváka, doslova, fyziologicky stimulují k tomu, aby do „dívání se” opravdu aktivně zapojil tvořivost své mysli: představivost, vlastní schopnost tvořit nebo aspoň dotvářet obrazy a souvislosti mezi nimi, aby jeho mysl zaplňovala filmem-strojem fabrikované mezery. A dopaminy, z úžasu nad tím, čeho všeho je má mysl schopna, vyplouvají na hladinu. __ Závěrem (vyloveno z nespolehlivé paměti): V In Gefahr je postava mladé ženy (to ona může za to, že jsem se odhodlal tuhle dost osobní glosu napsat!), která se sama, dobrovolně, přihlásí ke službě pro komunistickou tajnou bezpečnost. Nikdo ji nemusel ani vydírat, ani přemlouvat. Ona totiž opravdu věří v ideály spravedlivé společnosti. A přesně v duchu těchhle ideálů „špicluje” pro Stasi. Tedy, rozhlíží se kolem sebe, lépe, propadá se do nejrůznějších „tady a teď”, do jejich (ne)spravedlnosti. A o těchto - jejími rozšířenými zorničkami odezíraných - okamžicích sepisuje rozsáhlá literární svědectví. Z čehož úředník, kterému reportuje, padá do mdlob, protože tohle, spravedlnost, přece není tak docela to, o co Stasi jde, i když je to zdánlivě to, o co má takovou péči; a „básnířka" tak pouze, ovšem příliš doslovně a příliš nadšeně, plní zadané úkoly… __ Zasloužila by si pusu, tahle Klugeho postava! () (méně) (více)