poster

Jaro v Zarečné ulici

  • Sovětský svaz

    Věsna na Zarečnoj ulice

  • Sovětský svaz

    Весна на Заречной улице

    (Sovětský svaz)
  • Sovětský svaz

    Vesna na Zarechnoy ulitse

    (Sovětský svaz)
  • anglický

    Spring on Zarechnaya Street

Romantický

Sovětský svaz, 1956, 93 min

Scénář:

Felix Mironer

Komentáře uživatelů k filmu (3)

  • Pacco
    ***

    Может содержать спойлеры. Na první pohled jednoduchý příběh o lásce slévače Saši k jeho učitelce z večerní školy Taťáně, prodchnutý budovatelskou atmosférou průmyslového města, není tak triviální a přímočarý jak by se mohlo zdát. Celovečerní prvotina Marlena Chucijeva a Felixe Mironěva je jedním z prvních filmů, které byly natočeny v tzv. „době tání“, což je dobře patrné ve srovnání s Děvčaty - které s ním spojuje podobný příběh, ale i herec Nikolaj Rybnikov - natočenými o několik let později. Děvčata jsou komediálnější, otevřenější nadsázce než Jaro, jehož žánrové prvky spíš/ještě inklinují k dramatické romanci s opatrně vetknutými prvky explicitní propagandy, která je u Děvčat také očividná, ale ne tak glorifikovaná. K estetickému přínosu lze však připočíst komplikovanost fabule (i když se zde řeší míň problémů!) a tím práci s diváckými hypotézami při uhýbání od klišé (takže fakt smůla, nemyslete si, že si na konci se sežerou láskou navzájem). Zajímavostí je, že se tento snímek dostal do povědomí diváků díky písni o jaře, kterou zpívá v roli Saši právě Rybnikov, jemuž se na rozdíl od hlavní herečky povedlo prosadit i v dalších filmech. Přesto je to ale celé chutná propaganda jako sviňa. Btw, kdo ode mě chce první ruský polibek?(18.8.2010)

  • Flakotaso
    *****

    První film Marlena Chucijeva, výtečného filmaře gruzínského původu, i přes rok svého původu (relativně brzo po Stalinově smrti) vykazuje známky civilistického pojetí, snažící se zachytit postavy a prostředí, ve kterém žijí, realističtějším způsobem. Jaro v Zarečné ulici začíná nádherně nasnímaným příjezdem mladé učitelky z města na vesnici, kde má dělníky z nedaleké obrovské továrny vyučovat ve večerní škole. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o téma veskrze budovatelské a zcela v mantinelech tvorby 50.let. Hlavní hrdina Saša ale právě touto optikou působí spíše jako antihrdina – je to očividně svůdník, jeho chování ve společnosti není vždy vhodné a navíc dává okázale najevo, že do večerní školy nechodí kvůli rozšíření svých dělnických obzorů, ale právě kvůli učitelce. Film nás přesto nutí se Sašou Savčenkem sympatizovat – s bodrým zjevem Saši v podání Nikolaje Rybnikova v kontrastu s upjatou a nepřístupnou učitelkou tomu snad ani nejde jinak. Fakt, že ona povolí svou obrannou ulitu vůči Sašovi až tehdy, kdy je fascinována prováděna továrnou a uvidí Sašu, jak proráží krustu roztaveného železa, by se dal považovat za vědomou hyperbolizaci častého propojení výrobní a milostné tematiky a povrzením toho je do jisté míry i závěr, který není rozjuchaným happyenedem s definitivním ustanovením nového páru, ale pouze Savčenkovým rozloučením s mnohoznačným výrazem ve tváři a gestem ruky, značícím maximálně naději.(15.12.2014)

  • tuntavala
    **

    Budivatelska laska.(15.10.2018)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace