Slepé lásky

Dokument o tom, že i když je láska občas slepá, přesto je to jeden z nejsilnějších citů. Ať už jde o lásku k partnerovi, k vysněnému princi nebo lásku mateřskou. Nejvíc se mi líbil první příběh Petera, který hraje na piano. Ta jeho exkurze do podmořského světa - páni, to jsem nečekala a byla jsem nadšená a dávám za Petera hvězdu navíc. "Zbytkem filmu" už jsem proto byla poněkud zklamaná, protože nic tak originálního už nepřinášel. A to je škoda, prootže i v dalších příbězích byla spousta skvělých postřehů. Nejsilnější mi přišel asi příběh Eleny a jejího miminka (v kině, na bruslích) a hlavně poslední příběh - ten Zuzanin. To, jak hledá prince, který ji uvidí takovou, jaká se vidí sama. Příběhy jsou sice zajímavé, ale jako celek fungují dost špatně. Sjednocuje je sice láska, ale chybí tomu všemu šťáva. (07.12.2011)

70%....Asi by sem patřil jakýsi vzletně zasněný komentář o tom, jak se láska nedívá vyhaslýma očima, ale rozpáleným srdcem, jak tápání v šeru po teplé lidské dlani není vyhrazeno slepým lidem, jak Juraj Lehotský natočil na scénář pana Života univerzální pocitovou mozaiku. Jenže stejně jako neumím (a nechci) definovat pojmy láska a milovat, nedokážu vystihnout, čím je tahle voayuerská sonda o podobách vyšších citů zvláštní. Možná ničím. Možná právě v tom je její obyčejné kouzlo. Ale mnohokrát mě během sledování zaskočil provinilý pocit, že bych se neměla dívat. Že láska před oko kamery nepatří. A tenhle pocit ve mně žádná hollywoodská romance nikdy nevzbudila. P.S. Ten psychedelický předfilm doporučuji MINOUT. (15.09.2008)

Ani po několika dnech od zhlédnutí tohoto dokumentu pořád nevím, co si mám o něm myslet. Zpracoval čtyři různé pohledy na nevidomé lidi. Každý je tak jiný, ovšem jejich problémy jsou mnohdy dost podobné. Už začátek snímku mě velmi pobavil v tom nejlepším smyslu slova - občas mi nedochází takové malichernosti jako např. to, že nevidomí neví, kolik je ráno po probuzení hodin. Přišla mi vtipná jejich metoda tipování času podle sousedů, kteří vstávají v různou dobu a dělají při tom rámus. Občas jsem si říkala, jak je paradoxní, že při sledování "Slepé lásky" jsem stačila uklidit komplet celý pokoj včetně povlečení postele. Neměla jsem potřebu jej neustále sledovat, stačilo mi jen naslouchat. Jediný rušivý element děje bych označila výtvarnou scénku pana učitele pod vodou, sama osobě byla velmi pěkná, ovšem podle mého názoru neměla v dokumentu co dělat. Mé hodnocení - slabší 4*. (23.07.2011)

Slepé lásky sú citlivým filmom o snoch a túžbach nevidiacich ľudí, ktoré nie sú až tak rozdielne od tých našich. Sledujeme tu príbehy učiteľa hudby Petra, ktorý zbožňuje hudbu a vďaka nej si dokáže predstaviť aj nemožné. Mira, ktorý je róm a ktorý sa zamiluje do nerómky a o ich hanblivej láske, ktorá je odsudzovaná okolím, Eleny, ktorá čaká dieťa a dúfa, že nebude slepé a Zuzky, ktorá je v puberte a dopisuje si s chlapcom ktorý nie je slepý a ktorý jej rozumie. Všetky tieto príbehy podáva Lehocký z neuveriteľnou ľahkosťou a úprimnosťou a ukazuje nám svet nevidiacich tak ako sme si ho nedokázali ani predstaviť. plus mu patrí moja pochvala za animáciu v hneď prvej poviedke o Petrovi, ktorá vzdáva hold Julesovi Vernemu. Dúfam, že sa čoskoro dočkám podobnej pecky. (20.01.2010)

Vynikající dokument, který mi v mnohém přiblížil pocity nevidomých. Jaký je to třeba problém, když si slepý člověk dá aktovku jinam, než je její obvyklé místo...Nejdojemnější ale pro mě bylo, jak slepí rodiče opravdu naslouchají svému vidoucímu dítěti, jak je vážná záležitost návštěva filmu pro děti, jak zodpovědně vybírají obrázek domů, jak jasně zvítězí "srnky na pasece" a jak si potom všichni o obrázku povídají. U dvou ze čtyř příběhů (cikán a internetová slečna) by bylo moc zajímavé pokračování časosběrnou metodou (tak jak nás tu rozmazluje paní Třeštíková). Výtvarná stránka pan učitel pod vodou skvělá. (17.01.2009)