Il Mistero di Oberwald
The Oberwald Mystery
The Mystery of Oberwald
Obsahy(1)
Antonioni patří k menší části starší generace filmařů, která v 70. letech s nadšením přivítala možnosti nabízené stále dokonalejší televizní technikou. Snadnější kontrola barev obrazu či procesu ladění jednotlivých odstínů osvobozených od snímané reality nabízela lákavou příležitost k dalšímu experimentování podobnému Antonioniho pokusům u filmu Červená pustina. Nutnost respektovat dramatickou sevřenost Cocteauovy předlohy Dvojhlavý orel o milostném vzplanutí královny a mladého anarchisty jako by tentokrát omezila prostor k razantnějšímu využití potenciálu nové technologie. Režisérem použitá barevná stylizace na sebe nejvýrazněji upozorňuje v několika exteriérových záběrech elektronicky kolorované krajiny. Naopak ve scénách odehrávajících se v interiéru hradu si tvůrce pohrává s velmi jemnými barevnými změnami. (FebioFest 2006) (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (13)
barevný experiment, kde použití barev je občas samoúčelné, často školácky popisné, to aby divák věděl, co čím chtěl mistr říci a zbytečně netápal či dokonce nefantazíroval, jinak spíš podprůměrná televizní inscenace, kde herci ani tak nehrají, jako spíš zaujímají pozice a deklamují (papírem šustící) text... ()
Ty dvě hvězdičky jsou za ve své době progresivní pokusy s digitálními efekty, které jsou zde ovšem - jak přiznal i sám Antonioni - docela povrchně využity. Je pravda, že tenhle film vzniknul na zakázku italské televize, čili postrádá určité "autorství", které by jej řadilo mezi Antonioniho široce diskutovaná díla (přesto, že jde o adaptaci divadelní hry Jeana Cocteaua - Dvouhlavý orel), což ovšem nijak neomlouvá to, že Tajemství Oberwaldu je špatný a poměrně dost nudný film, který nezachrání ani měnící se impresionistické podbarvení. ()
Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. ()
Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála. Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho. Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští. V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání. ()
Jestli si Antonioni myslel, že video-estetika je nějak "estetická", zvlášť ve spojení s kostýmovým dramatem, tak pozbyl veškerou soudnost a vkus. Oberwald je dějem nudný, banální a předvídatelný, vzhledem druhořadé televizní inscenace s přeplácanými barvami pak přímo iritující. Jak uznávám jistou kvalitu i Antonioniových děl, která se mi zcela nezamlouvají, tohle je trapné ve všech ohledech. Ale tak krok vedle může udělat každý. 1 a 1/2 ()
Galerie (2)
Photo © Radiotelevisione Italiana
Reklama