Režie:
Abbas KiarostamiScénář:
Abbas KiarostamiKamera:
Luca BigazziHrají:
Juliette Binoche, William Shimell, Jean-Claude Carrière, Adrian Moore, Angelo Barbagallo, Andrea Laurenzi, Filippo Trojani, Agathe Natanson (více)Obsahy(1)
Anglický spisovatel James Miller (William Shimell) představuje v Itálii překlad své nové knihy. Potkává se s galeristkou (Juliette Binoche), která chce podepsat několik exemplářů jeho knihy a prohovořit pár otázek nastíněných jeho dílem. Vyjíždějí si do malebného toskánského městečka San Gimignano. Jejich výlet nastiňuje odvěkou otázku, jak je možné odlišit originál od kopie a realitu od fikce. (Dan)
(více)Videa (1)
Recenze (58)
Ten Kiarostami v tom sice trochu znát je, ale stejně se mu tenhle film bohužel moc nepovedl. Snaží se to být něčím na styl Before trilogie od Linklatera, ale té to nesahá ani po kotníky (aspoň prvním dvěma dílům). Dialogy často působí strojeně a jejich návaznost je zase často nahodilá a nepřirozená, celková zápletka zase podivně strojeně a taky nedotaženě (popravdě jsem na konci moc nepochopil, jak to ti dva mezi sebou ve skutečnosti vlastně měli), po filmařské stránce to sice není špatné, ale zároveň se s ní dalo víc vyhrát a ačkoli v tom určitá poutavost jak od Linklatera je, pořádně podmanivá atmosféra jako u jeho filmů tomu prostě znatelně chybí. Je to takový průměrný udělaný pokus o něco na tenhle způsob, s pár zajímavými myšlenkami a dobrými scénami, ale bohužel to jako celek moc nefunguje. Slabé 3* ()
Abbas Kiarostami se vydal do Evropy a vyšlo mu to. Natočil zajímavý příběh o páru, který se náhodně potká a hrají spolu hru na manžela a manželku. Je to zvláštní hra a vy ani nevíte, jestli je to pořád hra, nebo je v tom i něco víc. Díky skvělým hercům a zajímavé, místy až absurdní atmosféře, dovede film snadno zaujmout. ()
Tak toto se mi velmi líbilo. Žádná velká alternativa, jak je na festivalu v Karlových Varech běžné, ale vlastně docela obyčejný evropský film, který i přes íránské vedení působí velmi francouzsky. Hlavní dvojice je okouzlující a byť jsem si někdy myslela, že by podobný námět mnohem víc slušel krátkometrážnímu filmu, že by hlavní ženská postava nemusela vyvolávat tolik hádek a že by se konec dal pojmout o něco více "určitěji", jsem ráda, že jsem na Věrnou kopii zašla. Na této pozoruhodné sondě do života po pětadvaceti letech, kde se ke konci krásně překrývají přání skutečná s těmi hranými, je totiž něco zvláštně podmanivého. [Viděno na MFF Karlovy Vary 2010.] ()
Docela mazaný, ale občas ty únikový dveře přeci jen trochu skřípou. Film tak sám působí jako hra na něco, vytváří vlastní realitu, která už pak s originálem (vztahem dvou lidí) nemá mnoho společného. Protože jinak by výčitkami stíhaný muž nebo žena ochraňující své těžce zkoušené sebevědomí museli na konci individuálně prchnout. ()
Co nadělám, asi ze mě nikdy nebude ta pravá vyznavačka francouzských artových filmů. Přitom je spousta věcí, které jsem na filmu i oceňovala - magické prostředí toskánských uliček, náměstí i zelené krajiny, cítila jsem vůni tamějšího zemitého vína, nasávala atmosféru nedělního odpoledne, obdivovala Shimellův odměřený šarm i unavenou krásu Juliette Binoche ( to jak plynule přecházela z francoužštiny do italštiny a hned nato zas do angličtiny, nemělo chybu) , která svou nervní, životem zklamanou hrdinku zahrála tak dobře, že mě chvílemi možná až iritovala, aby mi jí následně bylo zas nesmírně líto. Vlastně se mi líbilo všechno kolem, jen ne ústřední kostra příběhu. V první polovině mi ti dva se svými vyprázdněnými dialogy o umění připomněli Woodyho Allena, bez jeho vtipu a satirického nadhledu a když se to ve druhé polovině přelomilo ve vztahové konverzační drama, s nostalgií jsem zavzpomínala na takové filmy jako Před půlnocí nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové, které mě chytly přeci jenom o trochu víc. Ale jak už jsem podotkla, asi nejsem ten pravý divák. ()
Reklama