Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem

To, že to bylo pěkně nasnímané ještě neznamená, že to bylo fajn. Když jsem koukal na Limits of Control, tak mi artovská pomalost a nuda vůbec nevadily, jak to, že u tohoto snímku jsem div nevyletěl z kůže? Jak je možné, že za nejlepší pasáže považuji: psa, co uklouzne na luxusní dřevěné podlaze, babku, která usne při bohoslužbě a zmoklého havrana? Je to tím, že veškerá premisa filmu byla postavena na vybájené logice o vzájemném porozumění dvou náboženských fanatiků, či je to proto, že se mi hlavní postavy bytostně hnusily? Nevím proč, ale tento film ve mne vskutku vyvolal nelibé pocity. Jen pochybuji, že měly být vyvolány. (16.10.2009)

Asi nejaká metafora na tému "povýšenectvo a pokora". Dumont dospel k záveru, že myseľ príliš nábožensky žijúcich ľudí sa vyvišuje nad ostatných (napr. Céline nemôže milovať muža, pretože miluje Ježiša - alebo Célin nemá rada, keď sa na ňu pozerá niekto iný ako Ježiš, čiže je hodná iba pohľadu Boha - alebo moslimský(proti)pól Nassir zase cíti revolučnú potrebu pokračovať v Allahohov diele a plniť svoje údajné poslanie muža-bojovníka). Naopak príkladom pokory je bezpochyby jediná sympatická postava filmu, recidivista David (judaizmus? alebo možno skôr iba prenesenie hercovho mena do scenára - David Dewaele zomrel v 2013 iba ako 36 ročný!), jednoduchého chlapíka, ktorý žije ako vie, tvrdo pracuje, niečo k Céline cíti - súcit, náklonnosť - prediera sa životom s jasnou iskrou v oku, nerieši vysoké ideály sálajúce z múrov starého kláštora, na ktorého renovácii sa (možno paradoxne) podiela. Práve aj kvôli tej (síce nie obsiahlej) Davidovej scenáristickej linke sa mi film napriek "iba" dvom hviezdičkam v podstate páčil aj inak ako formálne. ..... Avšak som presvedčený, že film vlastne kritizuje to, čím sám je - povýšeneckou pózou. Už vidím akú povýšeneckú radosť Dumont vnútorne musel prežívať na premiére, kde si zmätené obecenstvo narýchlo hladalo komplimenty a inteligentné komentáre k jeho (podľa mňa) "novým šatám", ktorých priehladnosť nezakryl ani prach z toho výbuchu . Ja teda v tradícii dieťaťa ukazujúceho na nahého cisára a v tradícii jednoduchého, pokorného Davida dávam dve hviezdy, pretože úprimne sa priznávam že buď som nerozumel elévskemu jazyku (aj keď vďaka forme silno spirituálnemu, introspektívnemu, magickému), ktorým na mňa Dumont hovoril, alebo mi vadilo, že až príliš veľa vecí ostalo nevyrieknutých, nenaznačených... je zvláštne, že režisér, ktorý natočí takýto komplikovaný film, na otázku v Lidových novinách, či mu nevadí porovnávanie s Bressonom odpovedá absolútne priamo až primitívne "Vadí! Bresson byl římský katolík, já nejsem ani katolík, ani věřící." Ako mám veriť úprimnosti režiséra, ktorého scenáristické stratégie sú tak ťažko zrozumitelné, a v bežnom živote sa vyjadruje tak prostoducho a prvoplánovo? (17.10.2016)

Ak niekto žije výlučne k Bohu vierou, stretne sa s praktického, každodenného života dierou. Pudovú potrebu sexu tu Kristovo telo dievčine skýta, musulmanom zase laškovanie s pannami mnohými v Alahovom raji sa tu ako odmena za úspešne odpálenú bombu pýta. Zmätenosť desiatok žitých aj debatovaných dogmatických fráz dodáva filmu osobitný, útrpne neradostný (a trochu zdĺhavý) ráz. Takto si žijú fanatici viery duchovne, no ako vidieť, ich život je často iba o hovne. Snáď reakcie hrdinky na muziku by mohli byť pre ňu istým východiskom ako z objatia absurdného smutného odriekania vyjsť do života s istým ziskom. Veď len pri zvukoch hudby sa ona trošku ponatriasa ba i trochu zasmeje, inak sa na jej monotónne presmutne sa tváriacej tvári nič výnimočné nedeje. Ako však byť k takémuto dielu empatický, ak okrem psíka bieleho tu vôbec nikto nie je z postáv sympatický? Kompozícia záberov je jedna vec, no predlhé to je -pst - intelektuálom to nepovedz! Pointa je fasa, no povedzme si - zasa - pár minút konca nezmierni zdĺhavosť deja pred zvukom konečného zvonca. Myšlienok dosť všakovakých dielo ponúka a predsa nepatrí do špičky euroartového oblúka. P. S. Hudobná skupina Nomeansno má takú pieseň, že Oh No, Bruno! a tento názov ladí i s mojou názorovou voči režisérovmu výkonu strunou. (08.08.2016)

Křoví na dvoře blízko mešity na panelovém předměstí je vysázeno do tvaru kříže a právě tam se Céline rozbrečí. Když se jako Hadewijch v klášteře modlí, za jejími okny dělníci na dvoře jeřábem zdvihají náklad. Přes okno dívčina pokoje ovšem vidíme náklad nehybný, opět se rozjede teprve ve chvíli, kdy dívka skončí svoje modlení. Ne že by tedy Dumont pro diváka nechystal odměny. Ale jinak je to pěkný pacholek a osobně mám problém trochu pochopit, jak může věnovat tolik své energie k vytváření filmů o lidech, kterým se vysmívá. Sama o sobě si myslím, že jsem celkem škodolibá, ale on si vynalezl úplně jiný level. (16.11.2014)

Nemám nic proti Francii ani artu, ovšem neskutečně dlouhé záběry na hlavní protagonistku s tupým pohledem aka Panna Maria (se slzičkou stékající po tváři) či na koncertující špatnou skupinu u řeky apod. jsou jen zlomkem toho, co je na filmu špatně. Hlavní postava se často chová nesmyslně (nesnese, aby se na ní díval muž, ale v Paříži si přisedne k prvním cizím lidem, kteří na ni promluví), a přestože se Julie Sokolowski snaží, co to dá, se scénářem zkrátka nic neudělá. Šokující nedomyšlený závěr tomu všemu taky moc nepřidá.. (31.05.2010)