Brendan a tajemství Kellsu

Spolu s "Lišákem" můj oscarový favorit za animovaný film. Ale musím to vidět minimálně ještě jednou, vizuálně velmi náročné na orientaci v obraze. Úžasná hudba, letos tyhle dva animáky snad nemají mezi OST konkurenci http://www.youtube.com/watch?v=PS9gcOBPs4E (27.02.2010)

Konečně jsem si po Písni moře a Vlkochodcích našla příležitost shlédnout i tenhle starší počin. Ilustrace jsou už tady magické a atmosféra silná, ale citelně mi chybí podrobněji vyprávěný příběh. Ten se tu ztrácí v mlze, v pohybu dějin, zachycený jen povšechně, zhruba, obecně a jen útržkovitě - jako by na jednotlivých osudech, konkrétních postavách a jejich životech vlastně nezáleželo. *** Je to možná legitimní optika a dlouho jsem zpytovala, proč a jestli mi to nutně musí překážet, no ale - překáželo. Přišlo mi to takhle příliš jednoplánové a nedotažené, postavy opouštěné uprostřed vyprávění, příběh načrtnutý letem světem, na rozdíl od umně propracovaných ilustrací, jen aby posloužil metafoře s osvícenstvím, a vadilo mi, že se nedozvíme víc o osudu Aisling, o smyslu jejího proměňování nebo jejího setkání s Brendanem (co v tom bylo pro ni? co se s ní dělo dál?), o povaze a významu toho temného místa, které jí nahánělo strach a připravilo o rodinu (proč?), o tom, co se dál dělo s opatstvím a lidmi v něm, kteří přežili, vadilo mi, že vlastně nic nezapadne dohromady, jen kamsi nahlédneme zprostředka dění a zase se vzdálíme a vůbec nic není dopovězeno. Ostatně i představa mladého mnicha, který časem zestárne vedle starého, aniž by prožil lásku, měl rodinu nebo aspoň byl živou součástí nějakého širšího společenství (je tam jen jedna scéna, kde čte lidem, ale žádná, kde by skrze ně sám pociťoval a prožíval naplňující život), je podivně jalová... *** Ve Vlkochodcích mě naopak uhranulo, jak v příběhu všechno dosedne na své místo ve struktuře celku stejně, jako jednotlivé ilustrace v každé chvíli spoluvytváří větší mozaiku života, mandalu, v níž všechno, prožitá bolest, radost, strach či nabývaná zkušenost a rozšiřující perspektiva, zapadá v harmonický, stále se proměňující a v něčem završující celek. *** (V Libějovicích, 13. 4. 2024) *~ (15.04.2024)

Zpráva o smrti kardinála Vlka přišla ve chvíli, kdy jsme se synovcem Bořivojem hleděli na The Secret of Kells. Animovaný film Tomma Moora je jedním z nemnoha případů, kdy církevní dějiny inspirovaly moderní dílo, které je harmonické, poetické a přitažlivé i pro děti tohoto věku, které církevní dějiny vůbec nezajímají - jako Bořivoj. Film přitom nelíčí harmonickou dobu: zlatý věk mnišského Irska se chýlí k pádu. Vikingové vtrhávají plenit a pálit. Mužové z klášterů řeší, co počít. Opat Cellach věří, že svůj Kells ochrání před Vikingy převysokou hradbou. Mnich Aidan míní, že je lépe připravit se na útěk do lesů a do nejistoty budoucích časů - a vzít do mošny to nejcennější: iluminované rukopisy, světlo moudrosti a krásy. Tak vzniká a tak je zachráněn kodex, známý jako The Book of Kells. Historické situace se nikdy neopakují doslovně; a přece dilemata a volby našich předků předobrazují dilemata a volby naše. Miloslav Vlk se na počátku devadesátých let ocitl v pozici podobné i nepodobné pozici opata Cellacha. Nepodobné, protože zlatý věk se zdál začínat - církve se zbavily komunistické poroby a po svatoanežské revoluci mnozí doufali v rechristianizaci národa. A podobné, protože nadějné vyhlídky se ukázaly iluzemi. Na jedné straně se vrátily anticírkevní předsudky, na druhé se projevilo vnitřní rozštěpení církevního prostředí. Vlastně rozštípání na mnoho frakcí, od mladých a praštěných reformistických radikálů (k nimž jsem sám patříval) až po zavilé a všehoschopné ultrakonzervativní katolikály, kteří mimo jiné ovládli pražskou Katolickou teologickou fakultu. Miloslav Vlk, od roku 1991 pražský arcibiskup, měl stát nad tím vším a vše to držet pohromadě. Nebyl jako opat Cellach v tom, že nechtěl budovat převysokou hradbu. Byl jako opat Cellach v tom, že tu tíhu nesl nesnadno, tápal v nepředvídaných situacích a zápasil se střídavým úspěchem. Ve filmu se opat Cellach tělesně víc a víc ohýbá pod tou tíží. Kardinál Vlk naopak jako by se narovnal v okamžiku, kdy z něj tíže spadla - kdy odešel "do penze". Tehdy začal mluvit jednoznačně, otevřeně a kriticky. Též kriticky na adresu dnešních nenávistných vln, které se falešně odvolávají na "křesťanské hodnoty" a volají po převysokých hradbách. Hlas emeritního kardinála zněl jako hlas rozumu, střízlivosti a milosrdenství - jako hlas skutečné duchovní autority. Když jeho hlas dozněl, nebudiž zapomenuto, v čem se podobal i mnichu Aidanovi: v lásce k iluminovaným rukopisům. Šedesátá léta totiž zčásti strávil bádáním nad Jenským kodexem. Zdánlivě je to paradox: katolík, budoucí kněz a biskup, psal o knize husitské. Ale Jenský kodex je také knihou o tom, co počít v ještě jiné době rozštěpení a rozštípání. Mimochodem, což zkusit příběhem a animací rozhýbat Jenský kodex? Byla by to i svérázná pocta Miloslavu Vlkovi. Napsal Martin C. Putna ve svém fejetonu v LN 21.3.2017 - nadpis zněl Kardinálův kodex (16.03.2012)

Sbohem 3D. Vítej jednoduchá geometrická animace. První záběr filmu mě až vyděsil svou jednoduchou vizualizací. S každým dalším jsem si ale na svět obdélníků, ostrých hran a měkkých oblouků zvykla a spolu s úžasným příběhem, atmosférou, moudrostí a hudbou mi to celé přišlo jak vystřižené ze sna. Jsem ráda, za invenci, jsem ráda za originalitu a odvahu v animovaných filmech, ve kterých nejde o to, jak dokonale se postavy podobají reálným lidem. Naopak tady jsou hrdinové, ďáblové a zlosynové vyobrazeni jednoduše, mnohdy jen jako stín, a snad o to více děsivěji, či barvitěji. Kdo má rád fantazii, nezvyklé kresby a moudrost v pohádkách, které jsou mnohem více než právě pohádkami, ať sáhne po Brendanovi a tajemství Kellsu. (25.04.2011)

Tomm Moore vytvoril nezvyklí animák. Pripomína to tie poetické náboženské snímky o kráse jednoduchosti a stretnutí mýtu s legendou. Kresťanstvo tu stojí v čelnom súboji s Vikingami a rovnako aj s mytológiou. Postavičky sú jednoduché. Svet čo ich obklopuje je komplexný a plný všakovakých detailov. Pripomínalo mi to z časti komiksy Craiga Thompsona. Posolstvo je viac menej jasné, ale aj napriek tomu film nejde po priamočiarej línií dejových zvratov. Všetko má svoju kauzalitu a všetko má svoj čas a opodstatnenie. Veľmi sa teším na ďalší Mooreov film. (31.12.2014)