Liverpool

7,0/10 Režisér to vystihol presne - rutina. Vo svojej prvotine La libertad sa snažil poukázať, ako je abstraktný ideál akejsi absolútnej slobody limitovaný prácou/živobytím, či základnými biologickými a sociálnymi potrebami (teda prvky, ktoré sú podľa jeho názoru v kinematografii trochu ignorované). [SPOILER] Liverpool môžeme brať ako rozvinutie tejto témy nielen vo sfére každodennej rutiny, ale aj na určité výnimočné situácie - v tomto prípade návrat domov po dlhých rokoch. Aj ten je predsa sprevádzaný množstvom všedných starostí (jedlo, spánok, alkohol,..). Rovnako nikde nie je napísané, že po návrate na vás budú čakať výlučne šťastné úsmevy, objatia, smiech a slzy (skvelé momenty (zhruba preložiteľné ako) "Daj mi nejaké peniaze" a lakonické konštatovanie "Je lepšie, že odišiel") [/SPOILER]. V porovnaní s debutom je toto voľné pokračovanie menej zviazané režisérovým manifestačným programom, avšak je rovnako neúprosné v zobrazení bezútešnosti života ľudí zo spoločenského okraja. (23.02.2010)

Film po lobotomii z něhož byla odebrána veškerá příběhová složka a schopnost komunikace s divákem na jiné úrovni než na té neverbální. Kategoricky nejsem proti minimalistickým snímkům ale Liverpool se nedá zařadit ani do této kategorie, neboť tvůrci při natáčení museli užívat hodně divné drogy, když se poté rozhodli vypustit tohoto nesnesitelně odporného krakena do světa. Má rada na závěr zní: ruce pryč...FEBIOFEST 2009 (31.03.2009)

Příběh-nepříběh o třech dějstvích: Loď - Cesta - Doma, přičemž v posledním z nich se hlavní hrdina ztrácí a zůstává jen běžný život na vesnici. Ten je pro nás poučný sám o sobě; můžeme si nejspíš říct, že kdyby se zrealizoval plán na přesídlení (odsun) Čechů do Patagonie (Batalandu) po Hitlerově vítězství, asi bychom si zvykli žít i tam (dneska stejně celý den sněžilo a teploty se ráno pohybovaly pod nulou)... Současný film osciluje mezi "opulentním" a "redukcionistickým" přístupem (složité převádí na jednoduché; celek pouze jako soubor částí). Pojem "redukce" je významný nejen pro (tento film, ale i pro jiné druhy umění (třeba hudbu nebo filosofii, kterou rovněž řadím mezi uměni). Podobně se o filmu vyjádřil i Eodeon *****, z něhož cituji: "zdůrazňuje hodnotu každého záběru pro vyprávění a rovněž hodnotu jeho postavení mezi ostatními, a proto svádí diváky důsledně si všímat i montáže. Spíše než jiné filmy nás ponouká tázat se, proč v této chvíli přenesl pozornost jinam."... Nejprve jsem se domníval, že půjde o popis cesty tak, jak utkvívá v naší paměti po delší době: různé, (vetšinou chronologicky) neuspořádané úseky, různých délek a různých (dnes už sotva pochopitelných) významů; únavně dlouhé balení, krátká expozice v baru, atd. Později, když se ukázalo, že nejde jen o hrdinu, a pak, když se hrdina z filmu zcela vytratil (v podstatě byl vyhnán, vyobcován), doznal film existenciálně přesahující význam. Pozn: K samotnému Farrelovi nejspíš zaujmeme typicky ambivaletní postoj, jednak s ním "sympatizujeme" jako s jedním z nás, na druhé straně je nám úplně cizí. Liverpool se tak řadí do bohaté "existenciální" literatury, do šuplíku s "camusovskou" nálepkou Cizinec. (19.04.2017)

Film dlouhých záběrů a interpretační svobody. Alonsovi patrně šlo spíše podání obrazu jakéhosi místa kdesi hluboko v zasněžené pustině a obyvatel, kteří zde žijí, než o to vyprávět příběh, a tudíž sdělit nějakou konkrétní explicitně vyložitelnou myšlenku. I přesto, že takový styl pojetí filmu mám rád a nedělá mi problém nechat se strhnout pomalým tempem a táhlými záběry, u Liverpoolu jsem byl pořád nějak na pochybách, jestli to pan režisér tak úplně zvládá. Jestli do těch obrazů dokázal vtisknout duši dotyčného místa a jeho obyvatel. Alonso v diskuzi po filmu říkal, že jeho film možná plně oceníme, až si za několik dnů vzpomeneme na to zvláštní místo hluboko v horách a na obyvatele, kteří tam žijí. Ale já si na ně po pár dnes už skoro vůbec nevzpomínám. [LFŠ 2010] (01.08.2010)

předně upoutá velmi pomalé plynutí a absence znatelného tempa. střihů je v Liverpoolu naprosté minimum, přitom kamera bývá nejčastěji statická. Alonso nechává záběry znít v porovnání s nejrozšířenějšími postupy neobvykle dlouho. osobně jsem měl pocit, že tímto otevírá každý záběr do nových souvislostí a posunuje jeho vnímání pro nás diváky blíže bytí uvnitř okamžiku, kterého bývá obraz pouhým simulakrem. je to podle mě cesta k jinému druhu filmového realismu. je znát, že o kameru se staral někdo jiný, než v případě filmu Mrtví, přesto se ukazuje, že režie obrazu podléhá téže osobnosti. kameraman Lucio Bonelli odvedl mistrovskou práci a ohromujícím způsobem překlenul propast mezi realismem obrazu a jeho vysokou estetickou hodnotou. největší Alonsův vliv na obraz je zdůraznění odstupu od vyprávění, respektive neusilování o vyprávění, uvolněná a výrazně osekaná narace. Alonsovo vyprávění se ani v nejmenším nesnaží být vyčerpávající. naopak, podání příběhu je minimalistické tak, jak jsem doposud neviděl. nemá potřebu triviálně odhalit každou motivaci, která, je-li opravdu významná, jako náznak vyplyne ze souvislostí do sebe skládaných obrazů. divák se proto celou dobu potýká s nedostatkem informací, možná otravným, možná vzrušujícím. z toho důvodu odhaduji, že Liverpool je filmem, jaký patrně ocení jen ti nejtužší cinefilové, protože namísto automatického odečítání důmyslně rozložených informací nutí k velmi zevrubnému aktivnímu zaznamenání každého pohybu, a to jak pohybu dění na ose fabule, tak pohybu filmu samotného (filmové formy). zdůrazňuje hodnotu každého záběru pro vyprávění a rovněž hodnotu jeho postavení mezi ostatními, a proto svádí diváky důsledně si všímat i montáže. spíše než jiné filmy nás ponouká tázat se, proč v této chvíli přenesl pozornost jinam, jaký význam má ona dlouhá jízda kamery zachycující lesík v zasněžené krajině atp. tímto způsobem zaplétá diváka hlouběji do filmu, do jeho struktury a poetiky, a dosahuje (nadneseně řečeno) nejčistšího mně známého filmového realismu. zatímco od vyprávěného zůstává divák spolu s tvůrcem v nejistém odstupu, film ponouká k rozdmýchání unikátního modu diváctví, z něhož se filmová struktura jeví takřka hmatatelnou. (25.06.2012)