Libanon

"To člověk je stvořen z oceli, tank je jen kusem železa", hlásá nápis v "kokpitu" izraelského tanku během libanonské války (ke které nyní už musíme dát slovíčko "první"). Film je pojat poměrně netradičně, jedná se o komorně zpracované válečné drama, kdy hlavní hrdinové za celý snímek vůbec ze svého tanku nevylezou. Stejně tak se chová i kamera. Veškerá interakce s okolním prostředím tak probíhá přes zaměřovač v hledí tanku. Tankista si tak uchovává od událostí "venku" jistý odstup, ale právě díky svému "hledáčku" může vnímat detaily odděleně od celého prostředí, a tak tedy i daleko intenzivněji. Pohled na stále ještě žijícího koně s roztrženým břichem, jemuž tečou z očí slzy, je dost drsný. Důležitým faktorem filmu, který se zprvu vůbec neobjevuje, je strach. Strach z neznámého nebezpečí, které se nachází v podstatě všude kolem, strach z tmy a také z krutých falangistů. Film Libanon není dokumentaristicky zpracovaný snímek, který by divákům rozšířil obzory a naplnil je jako pověstná studnice vědomostí informacemi o komplikovaném a dlouhém libanonském konfliktu. Nezazní tu nic o autobusovém masakru, či o krvavých bojích v Sidonu, jen o křesťanských falangách se divák dozví cosi podrobnějšího. To ale vůbec nevadí. Samotná libanonská válka totiž není zase až tak důležitá, klidně by se snímek mohl odehrávat na pozadí jiného konfliktu (a že jich Izrael zažil...), důležitý tu je popis válečných krutostí a stísněná atmosféra uvnitř tanku, který na první pohled představuje bezpečný úkryt, ale na druhý se může stát i velmi nepříjemnou kovovou pastí. (18.12.2010)

Libanonský konflikt je událostí, ke které se v poslední době filmaři často uchylují. Dost možná proto, že je to generace, jenž si válku prožila na vlastní kůži. I režisér Samuel Maoz přiznává, že jeho snímek je z velké části založen na vlastních zážitcích. Celý film se odehrává uvnitř tanku, odkud je jediný pohled ven přes hledí palebné věže. Chaotický způsob natočení má nejspíše asociovat vnímání mladých vojáků, kteří se první den snaží zorientovat ve válečné vřavě, a je tedy odůvodnitelný – včetně porušování klasických filmových konvencí jako jsou pravidla osy, záběru a protizáběru (...). Jako problematické mi však přišlo vykreslení hlavních postav, jejich nejasnost, odtrženost od jejich předchozího života a to, že se vlastně za celý film nijak psychologicky nevyvíjejí, přestože by na ně měly děsivé podněty války působit. Z mého podhledu tak snímek postrádá hloubku fikce – jakési základní fakta o světě a lidech, kteří se v něm pohybují. Důkazem toho může být například i to, že přestože se celý snímek odehrává uvnitř tanku, já stále nevím, jak to v jeho kokpitu vypadá. (08.07.2010)

Cely film sa prakticky odohraval vo vnutri tanku a spoza periskopu. Samotny tank konecne ukazali az na konci filmu a aj to len na par sekund. Ale to nevadi, pretoze film vas vedie tym spravnym smerom a ani som sa nenazdal a bol zachvilu koniec filmu. Film ma dobre dialogy a na prestrelku nezostalo miesto. Len sem tam sa aj vystrelilo. Hlavne to zlikvidovanie dodavky na zaciatku filmu, ked ukazali na zemi sedliaka bez koncatin a jednej ruky. To bol teda pohlad. Toto je dobra vojnova drama o osude tankistov uvaznenych v kuse zeleza:) (19.09.2011)

Žiadne akčné spektakulárne boje, zato psychologicky nekompromisný a to je hlavný žáner, s ktorým pracuje. Film utečie rýchlo a nevadí, že hodina a pól je len vo vnútri tanku. Občas je síce k podivu sledovať, ako člen posádky odvráva veliteľovi, čo sa dá len ťažko predstaviť, alebo že zajatca dajú do tanku. Pre potreby filmu je interiér Centurionu Sho’t Kal podstatne väčší, než v skutočnosti, a obecne mnohé detaily v interiéry sú odlišné (strelcov kríž zameriavača, panel kontroliek u šoféra...). „Štartuj, potrebujem výkon, nemôžem strieľať bez výkonu!“ Hmm, takto použiť manuálne ovládanie práve pre takéto prípady? Navyše Centurion má záložný zdroj energie. A ten tank by ste mali naozaj zvnútra upratať. (16.05.2021)

Ale... že by z tohoto snímku čerpal inspiraci David Ayer pro svůj válečný klenot, Fury?:) Izraelci jsou fešní chlapi a sluší jim to, i když jsou špinaví až za ušima. Charaktery jednotlivých postav jsou načrtnuty výborně, i když možná nejdou až tak do hloubky, jak by mohly, ale i tak to vlastně postačí na to, abychom si o nich udělali nějakou představu. Zohara Strausse jsem prvně zaznamenala v dramatu Einaym pkuhot. V Libanonu shodil ty obrovské fousy a ukázal svou "hezčí" tvář:) Snímek se v podstatě celou dobu odehrává v interiéru tanku a dění a hrůzy kolem sledujeme zaměřovačem, tak jako jedna z postav. A že je to drsný, realistický a smutný pohled. Nejvíce se mi líbila historka o učitelce. To bylo krásné...:) (17.04.2016)