Reklama

Reklama

Ahoj Babu

(studentský film)
  • USA Hello Babu
všechny plakáty
Dokumentární
Česko, 2006, 35 min

Obsahy(1)

Režisér zapůjčil kameru pacientovi psychiatrické léčebny, aby jejím prostřednictvím mohl zaznamenat obrazy svého světa. Pavel z psychiatrické léčebny v Bohnicích se stal prvním uživatelem videokamery jako prostředku umožňujícího zaznamenat jeho prožívání. Z intimní výpovědi a následného terapeutického rozboru vzešel dokument, který vybízí k diskusi o videoterapii. Svým bezprostředním přístupem totiž pacient stvořil film, ze kterého měl radost a který jej donutil přemýšlet o zaznamenaných obrazech. Videoterapie totiž využívá možnosti filmu jako média působícího na diváka, které umožňuje bezprostřední vcítění se do jiného světa, byť z pozice pozorovatele. Arteterapie se vyučuje a využívá jako léčba jakýmkoli uměním - hudbou, poezií, prózou, tancem nebo divadlem. Kamera má však nejen kreativní polohu, ale nabízí i trvalé svědectví záznamu. Vedle aktivního využití tvůrčí exprese tak umožňuje více úrovní průzkumu intimních obrazů. Čeští lékaři přesto zůstávají k využití videoterapie skeptičtí. Dokumentární film, který vznikl na Katedře dokumentární tvorby FAMU, je tedy i inspirujícím materiálem pro ty, kteří by se videoterapií případně chtěli zabývat. Jan Foukal se problematice videoterapie věnoval i ve své teoretické bakalářské práci. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (6)

Radko 

všechny recenze uživatele

Videoterapia ako druh komentovaného nadhľadu na svoju diagnózu. Je to ale dvojsečná zbraň. Môže pomôcť, no zároveň aj zaviesť do osídiel zúfalstva a beznádeje, čo naznačujú časti filmu, v ktorých protagonista Pavel hovorí o svojej nenávisti k ľuďom a márnosti žitia. Ďalší z argumentov v neprospech tejto terapie je častým javom, hoci dokument ho neobsahoval. Liekami nadopovaní pacienti psychiatrií trávia zvyčajne veľmi veľa času sledovaním televíznych stupidít. Obľúbené sú mydlové telenovely a správy. Tváre otupené farmaceutikami či elektrošokmi prikovajú podobné blbiny spoľahlivo k obrazovke. Nepripúšťa sa vyrušovanie. Psycho tv omša v absolútnom tichu tak nahradzuje zvyšky sivej kôry mozgovej televíznymi splaškami. Navonok to vyzerá akoby sledované stupidity prinášali nejaké ultradôležité a zásadné posolstvo. Zahlcovať televíznym programom oslabené mysle ďalšou prácou s nahrávaním a následným sledovaním médií je preto sporné. Snáď nahradenie jednej aktivity druhou, čo si však v daných podmienkach a profiloch pacientov neviem predstaviť. Popularita televízií je napriek alternatívam vlastného volenia programu vysoká. Dôvodom je poskytnuté pohodlie - divák nemusí uvažovať, čo a kde si vyberie, jednoducho šťukne knoflíkom (prípadne zbežne preletí okom program) a programovanie myslí môže začať. ()

Vodnářka 

všechny recenze uživatele

Videoterapie sama o sobě může být pro pracovníky léčebny i pacienty nepochybně velmi přínosná, nejsem si ale jistá, jak moc tento konkrétní případ může být zajímavý pro diváka. Sám dokument bohužel nepřináší kromě pár okamžiků v životě Pavla. Naprosto nezajímavé určitě nejsou, ale z téma šlo určitě pojmout hlouběji. ()

lena60 

všechny recenze uživatele

Na dokumentu natočeném v prostředí psychiatrické léčebny mě zaujala především otevřenost a upřímnost hlavního protagonisty Pavla, který po špatných zkušenostech nejen z dětství raději utíká od lidské společnosti do svého světa. Je uzavřen sám v sobě, obklopen neživými společníky - panenkami, o něž se stará s pečlivostí až dojemnou. Součástí dokumentu je i materiál natočený samotným Pavlem, jemuž je kamera půjčena k užívání v rámci očistné terapie. "Koho to zajímá? Kdo se na to bude dívat? " - pochybuje v úvodu Pavel. Nemá proč. Myslím, že natáčení mělo smysl a splnilo přinejmenším svůj terapeutický účel. ()

sestrad 

všechny recenze uživatele

No nevím - něco mi na tom přijde nedotažené. Velice těžko se to hodnotí, pokud člověk bere ohled na protagonistu, protože ten by zasloužil pět hvězdiček za autenticitu. To, co mě zaráží, je následné zpracování takhle nadhozeného tématu: na odiv vystavená křehkost terapeutické práce přeci v té poslední debatě naznačuje, že snad nebylo (neuskutečnilo se) něco zásadního, prostě jako by se proces "videoterapie" zastavil v polovině cesty. Vinou psychiatrů? ()

Reklama

Reklama