Vokaldy paralelder

V životě jsem neslyšel o tradici sovětských komentovaných koncertů; přijde mi divné to brát jako samostatný filmový žánr, ale možná jen nejsem dost vzdělaný (vybavují se mi příšerné komentované koncerty ČT, dělal to jakýsi Vejvoda?). Tohle každopádně těžce připomínalo operácké drag fantazie Wernera Schroetera ze sedmdesátek. Tedy queer. Bavilo mě to víc než on, mělo to nadhled, formu, nebylo to tak dlouhé jako Schroeterovy samohany, někdy to bylo brutálně vtipné, jako celek to velmi dobře vystihovalo totální kulturní průser Kazachstánu po rozpadu SSSR, po privatizaci, po devadesátkách, a to v kombinaci s tím, že film je naprosto profi a dokonce nese schopnou uměleckou výpověď. Jako postmoderní mischung žánrů (místo příběhu obraz a bezdůvodné emoce), a vlastně do jisté míry kabaret (burleska?) to bylo k přečkání (a to i přes Litvinovu - holka mi pořád leze do cesty, lámu si hlavu, proč ji tolik obsazovali a nechávali improvizovat na kameru: něco jako stand-up blondýna v Česku? A ty róby vždycky: že by pro Rusa představovala nóbl snobku? Trubku? Lesbické pokukování u rozepnutého korzetu bylo nicméně výtečné), ba se mi to vrací i po týdnech. Vracel se mi rovněž náš Weigl - postsynchrony jeho voper byly podobně trubkovité. (14.08.2023)

Devět let tvořený film. Vizuální fantazie, kde se dekadence salonů snoubí s drsnou realitou chlévů a rozpadlých hal někdejších továren, jízda pěvkyň ve sněhu na sáňkách, v otevřeném letadle i na soše orla - zpívají otylé a nemladé kazašské sólistky s krásnými hlasy. V podtextu občas ironický komentář (třeba: Po válce ve všech lepších sovětskch domácnostech se hrálo na německá piána). Podmanivá, raritní podívaná. (27.08.2015)

Hudba jako formální kontinuita diskontinuitních idejí - rozklad civilizací, které ale jako každý heroi potřebují svoji katastrofu (Achilles by nebyl bez své paty, Napoleon potřebuje sv. Helenu), aby se zapsaly do dějin jako takové, proto i každé impérium potřebuje svůj rozpad, aby zažilo svoji slávu. A jak říká filmová femme fatale fantom opery - průvodkyně Litvinova, nejen to je princip umění: ale i čerpání síly a identity toho, koho pozřeme - vyhubení lvů, orlů a opery dneškem je jediným způsobem, jak je zachránit. Poněkud paradoxní zjištění podtrhuje činorodé napětí jednak mezi sarkastickou kazašskou etnologií se surreálným glancem - která nechává operní zpěvačky vystupovat z pódia v jurtě do velkého světa hudby stejně jako kdysi H. Růžičková z českého dvorku vystupovala jednou nohou do Evropy - a jednak autentickým vznešenem, kdy turkické a perské koberce na mikroúrovni dokonale imitující bordó lóží operních domů, hudba velikánů burácí v plné síle a čistota tónů doplňuje čistotu vizuálu. Sebeironický ne již pop-art, ale opera-art, který vzdává holt věčnosti v kulisách všeprostupujícího rozkladu. (08.11.2023)

Sotvakdo by si mohl myslet, že se mi zavděčí italskou operou. Tohle se mi ale líbilo a dokonce - i pobavilo. Líbily se mi skoro všechny obrazy, jejich uspořádání, originalita, včetně barvotiskově komiksové Renáty. A paralely? Těch je tam habaděj, stačí je jen "paralelizovat a paralizovat". Souvislosti nemusíme hledat jen v ovečkách, kočičkách či koních Převalského. Mě třeba zaujala paralela "transportní", která patří jak k opeře, tak k životu: chůze a klopýtání v různých zónách, přenášení přes vodu, odtah na sáňkách, až po povznášení se letadlem. A ještě k těm obrazům: není kazašská Mme Buterfly kouzelnější než nějaká pravověrná gejša? A ještě ke komentářům Mme Litvinovové: lze je pojmout aktuálnějši a smysluplněji? (08.05.2024)

Rustam Chamdamov se vrátil k sovětskému žánru 50. let filmu - koncertu (reprezentován třeba Velkým koncertem Věry Strojevy), naplnil ho ovšem hlavně operním repertoárem italským (Verdi, Puccini, Rossini), z ruského zazní árie z Glinkova Ivana Susanina. Zdůraznil nejvíce estetiku sexuality období dekadence a secese, japonský orientalismus (samozřejmý k Madame Buterfly) a vzhledem ke svému původu i kazašské reálie. (19.12.2012)