Úterý po Vánocích

Nevěra a její přiznání manželce, o nic víc tu nejde. Jenže tahle zdánlivě banální situace tu vypadá velmi realisticky a zejména ústřední herecká trojice tu předvádí herecký koncert v civilní formě. Tedy minimum přepjatých scén, zato tváře, ve kterých má význam každý mikroskopický pohyb svalů či očí. Režisér pak příběh nejen pečlivě vystavěl, ale natočil ho s citem a smyslem pro důležitost zdánlivě nenápadných detailů. Pozoruhodné dílo. (05.11.2014)

Nedá se sice říci, že tento snímek by námětem vzbuzoval dojem něčeho doopravdy novátorského, ale jeho síla tkví v realizaci příběhu, zobrazení pocitů hlavních postav a téměř voayeristickým náhledem do jejich života. Přiznám se, že v minulosti jsem viděl pramálo Rumunských snímků, ale tenhle je jistě nejlepším z nich. Ne nadarmo byl asi také zařazen na program letošního festivalu v Cannes do sekce Un Certain Begard..... (19.12.2010)

Když jsem ten film před lety viděl, plácal jsem tady něco o formálně jednoduchém "realismu", kdy stačí postavit někam kameru a nechat herce v několikaminutových záběrech dělat svoje. Dnes vidím, že to zdaleka není tak jednoduché a že ta neobvyklá pozornost k detailům neslouží jen k vytváření zdánlivého "okna do skutečného světa". Například hned ta úvodní postelová scéna. Milenci vypadají jako že se baví o úplně každodenních banalitách, ale oni v tom počátečním dialogu velmi nenápadně představí sami sebe i povahu svého vztahu. Dál je potřeba ocenit, jak se tu účinně pracuje s přeostřováním mezi postavami v různých plánech, v nichž vyniknou jejich téměř neznatelné reakce (hlavně Paula) na vzniklou situaci (zatímco dialog a akce běží dál v rozostřeném plánu). Nejsilnější jsou tady dvě scény: ta v ordinaci a pak ta úplně závěrečná s koledníkama. Je to z toho důvodu, že v obou případech postavy zadržují určité emoce, hrají sjednané společenské hry a přetvařují se, zatímco my diváci dobře víme, co všechno se skrývá "pod povrchem". To odpovídá formálním vlastnostem filmu, ve kterém není snad jediný detail a všechno je podávané z odstupu. Naopak momenty, kdy postavy emoce přímo vyjadřují, paradoxně tak silné nejsou. (23.06.2013)

„Snažím se nevědět, že je v tvém životě další žena, ale když ji vidím…“ - „Já vím.“ Jenže vědět je jedna věc, udělat s tím konečně něco zas druhá. Paulovi se zbláznily hormony a řádně si zkomplikoval život. Ono sedět na dvou židlích zároveň může z dlouhodobého hlediska začít nepěkně tlačit, i když se v tom člověk naučí docela pohodově chodit. A pak se mu může stát, že na něj bude čekat krok, po němž už nelze couvnout…Úterý po Vánocích má téma, které tu už bylo tisíckrát. Milostný trojúhelník tvořený mužem, manželkou a milenkou, do toho dcera. Jenže tenhle film přesto člověka hodně baví, protože v jeho jednoduchosti je síla a k tomu, aby diváka zaujal, nepotřebuje žádné serepetičky navíc. Stačí důraz na autenticitu, přirozenost, civilnost, uvěřitelné dialogy a herce, kteří jsou schopní na publikum přenést své emoce, aniž by řekli třeba jediné slůvko. A tady je těch všemožných (převážně) tlumených a skrývaných pocitů více než dost. Střízlivý je i konec, ostatně Vánoce musí být, ať se děje, co se děje…dávám solidní 4*. (19.09.2021)

Rumunský film, ktorý je silný vo svojej forme. V zásade nám v niektorých scénach statická kamera ukazuje rozpad jedného vzťahu. Muntean síce prichádza s univerzálnym nápadom, ktorý je aplikovateľný podľa mňa všade vo svete - ale zakončuje to podobne ako väčšina rumunských režisérov. Momentom keď som si všimol podobnosť to pre mňa stratilo trošku zmysel. Také to... už sa stalo a ideme ďalej. Uvedomujem si že civilnosť a realistickosť vo filme tento koniec podporuje ale ten smútok čo som z toho mal som potreboval skrátka silnejšie zadefinovať a neuspokojiť sa len s tým - Aj toto je život. To je jediná výčitka a je vyslovene subjektívného rázu. Inak herecky, významovo a emočne vyšperkovaný film, ktorý treba vidieť. (18.09.2020)