Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (430)

plakát

Bo Burnham: Inside (2021) (TV pořad) 

V roce 2018 natočil Sacha Baron Cohen sérii Who Is America?, kde krom jiného vystupoval jako Dr. Nira Cain-N'Degeocello, karikatura liberála, co se na každým kroku omlouval za to, že je cisgender bílej chlap. Netušil jsem, že je tři roky poté možný, aby někdo tuhle sebemrskačskou, bolestínsky narcistní polohu docela upřímně vytěžil. No, i když upřímně. On to Bo Burnham všechno samozřejmě reflektuje naprosto dokonale, a to hned na několika levelech, dokonce i to, že si uvědomuje prázdnotu téhle svojí metareflexe... ale pak mu nezbývá než znovu pokrčit ramínky a začít pět o povrchnosti bílých holek na instáči, ve čtvercovým formátu, of kóz, haha. Prvních zhruba patnáct dvacet minut je nejtěžší cringe, co pamatuju. Zpívat o tom, jestli si z téhle hrůzné doby můžu vůbec dělat legraci a pak neudělat jedinej vtip, to je vlastně výkon, ovšem nevím, na jakou stand-up paralympiádu ho přihlásit. Tohle proboha není stand-up ani komedie, to je do sebe zahleděná mileniální performance s chrupem vetchýho dědouška bez protézy. A nejhorší je, že i ty jakože "depresivní" stavy jsou staged as fuck a nelze jim věřit ani vteřinu. Slavoj Žižek před pandemií pořád dokola opakoval jeden židovskej vtip. V něm se do nebe dostane rabín, židovskej obchodník a obyčejnej Žid. Rabín říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Obchodník říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Pak přijde na řadu obyčejnej Žid a říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Načež rabín strčí ramenem do obchodníka a říká mu: "Kdo si sakra myslí, že je?!" Ta nejvyšší forma privilegia je moct nekonečně shazovat a bičovat sám sebe. Burnham to dělá devadesát minut v kuse a neriskuje přitom vůbec nic.

plakát

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) 

Smolný pich definitivně potvrzuje, že vedle Miguela Gomese dnes evropská, nebo dokonce možná světová kinematografie nemá jiného dalšího autorského režiséra, který by byl natolik poťouchle hravý, provokativní, nepředvídatelný, a přitom důsledně politický, jako Radu Jude. Jeho poslední ztopořený prostředníček určený všem vyznavačům ortodoxního vyprávění a konzervativní ideologie není bůhvíjak honosný, esteticky promyšlený artefakt. Je to spontánní skrumáž pozorovatelského cinema verité, godardovské asociativní abecedy a divadelní soudničky s ultra komiksovým finále, na něž by se v Marvelu a DC nezmohli, ani kdyby kolektivně popili ayahuascu. Přijde mi super, že tady během korony vznikne společensky relevantní film, který je feminističtější a zároveň sexuálně explicitnější než cokoli z velkovýroby všech západních woke industrií. Přitom to fakt není žádný zázrak, ale kope solidně.

plakát

Zimní příběh (1992) 

"Ty pláčeš?" "To jsou slzy štěstí." ❤︎

plakát

Počátek (2020) 

Chtěl jsem sem napsat, že Začátek je takové Tiché světlo naruby. Pak jsem trochu googlil a zjistil, že Carlos Reygadas se na tomto filmu producentsky podílel. Tak teď už chápu i to, jak gruzínští filmaři splašili Nicolase Jaara, který tu mimochodem nijak zvlášť cítit není. V mnoha ohledech jde o vzorovou artovku jak podle pravítka. Ten film má všechno, co by takový úspěšný vysokoprofilový festivalový film měl mít: neokoukanou lokální specifičnost (kdy jste naposled viděli něco gruzínského?), spirituální přesahy, výrazný styl, šokující scénu a taky mysteriózní rozměr, který bude dílo otevírat vícero interpretacím. Určitá vykalkulovanost by mi mohla vadit, ale podobně jako u Reygadase, kterému se už od začátku vytýkalo, že jen vykrádá Tarkovského a Dreyera, mám u tohoto filmu pocit, že je něčím víc než jen další unylou replikou velkých mistrovských děl. Možná, že podobný příběh jsem ještě neviděl, nebo aspoň ne takto vyprávěný. A dokonce tomu odpustím i to, že si autoři zjevně vůbec neudělali rešerši o jehovistech a rozhodli se je tady portrétovat zkrátka jako katolíky.

plakát

Malcolm a Marie (2021) 

Podobně jako filmy od A24 je toto art film pro lidi, co nikdy neviděli art film. Vlastně je to o něco horší, Malcolm a Marie je film, který vám ústy postav (ne)přímo ŘÍKÁ, že je autorským uměleckým dílem. A pokud to nepoznáte, jste blbý kritik, který nerozumí filmařským technikám a všechno mechanicky interpretuje skrze rasu nebo feminismus. Nic proti tomu, zrovna tenhle šleh na adresu kritické obce je celkem přesný a zčásti oprávněný. Protože pokud bych se rozhodl Malcolm a Marie v nějaké recenzi obhajovat, šel bych na to právě přes jeho estetiku. Jestli je na Levinsonově nabubřelém filmu něco podnětného, tak to, že jde vlastně o parametrický film. Jde o filmařské cvičení v možnostech toho, jak natočit a inscenovat dialog mezi dvěma postavami - rozhádanými partnery - pokaždé trochu jinak, pomocí jiných stylistických parametrů. Vodítkem k tomu je ostatně hned první okázale stylizovaný rozhovor po příchodu z premiéry, kdy Zendaya stojí ve dveřích a kouří a rozvášněný Washington krouží pokojem jako tygr v kleci. Přičemž kamera při tomto kroužení střídavě sleduje jeho a střídavě staticky pozoruje Zendayu a na konci celého dlouhého záběru dochází k drobným obměnám / narušením téhle normy. To je ukázková práce s opakováním a variací na rovině stylu, kterou pak film v průběhu dál rozvíjí, byť už ne tak originálně. Chtěl jsem vůči Malcolm a Marie být vstřícný, ale nakonec mě vyloženě otrávilo, jak se ten film bere vážně a přitom je uvnitř tak bezduchý a prázdný. Oběma postavám ve výsledku nevěřím ani Ň, protože jsou to do značné míry hlásné trouby Levinsonových scenáristických exhibicí a frustrací. Text tady vyhrává nad charakterizací, a budiž, může to být záměr, ale to neznamená, že mě to nemůže štvát. Když každé druhé slovo v rozsáhlých monolozích proložíte slovem "fuck", vážně z vás není druhý Tarantino.

plakát

Nechte je všechny mluvit (2020) 

Napodruhé čistých nekompromisních pět a jeden z nejlepších Soderberghů digitální éry.

plakát

Emily in Paris (2020) (TV seriál) 

Na substacku jsem se rozepsal o tom, proč má podle mě smysl uvažovat o Emily in Paris jinak než jen o totálně odpočinkovém úniku od reality. Netflix totiž tenhle zdánlivě hloupoučký seriál využívá k prosazování svých značkových hodnot. Mimo jiné třeba přesvědčuje Francouze, aby tolik snobsky nelpěli na svém sofistikovaném umění a pustili si domů trochu toho laciného amerického mainstreamu (tj. Netflix). Na Emily in Paris proto podle mě nejsou nejhorší všechny ty čítankově hloupé stereotypy, ale fakt, že jde nakonec o poměrně nenápadnou reklamu na internetovou televizi.

plakát

Mrtvý muž (1995) 

Mrtvý muž nejen že do výsostně západního, křesťanstvím prostoupeného žánru vnáší východní duchovní proudy a skrze psychedelický opar existenciální nejistoty zpochybňuje mytizující podstatu pistolnických příběhů. Představuje i výživný příklad postklasického westernu, který se výjimečně dobře nabízí k ekokritickému čtení. Je vyprávěním o mrtvém muži v mrtvé krajině, kde počáteční záblesky členitých hornatých prostorů otevřených expanzi vzápětí ustupují koncentrovanému sledu nepřehledných, kostnatých, smrtí prostoupených reliéfů. Víc tady.

plakát

V úskalí (2020) 

Subjektivně nejmilejší Sofia Coppola od... Ztracena v překladu? Dává to smysl, ty paralely jsou tu celkem jasné, byť nijak extra zdůrazňované. Stejně jako Tokyo, je i tady New York za jednu z hlavních postav. Byť tentokrát se na megalopoli režisérka nedívá pohledem okouzlené turistky, ale rodačky, která velkoměstu bez velkých gest propůjčuje samozřejmou majestátnost. Murray zase hraje "sám sebe"; evidentně patří do úplně jiného světa, než všichni ostatní tady. Je žánrovým hrdinou ze staré školy, který každou prkotinu proměňuje v dobrodružnou špionážní akci - a je to v podstatě všechno okouzlující. Na druhou stranu je to všechno i mírně průhledné, a proto možná ve finále ani ne tak působivé, jakkoli dojmout se u toho asi lze. Ten film je jako martini, fajnový aperitiv, po kterém ale nějak nepřichází ten hlavní chod. Trochu z toho viním Apple, je to takový zakázkový film pro tu "lepší" korporaci. Na druhou stranu si říkám, jestli Sofia Coppola vůbec chce točit "velké" filmy, možná ani nikdy nechtěla. Jenže některé ty dřívější měly kouzlo, které tomuhle přes veškerou akurátní sofistikovanost schází.

Reklama

Reklama