Traffic

Time to chill. Z deseti Tsaiových filmů s mnišskou figurou, která se soustředěně pohybuje městy, jsem většinu neviděl. Jejich koncept se ale zdá být nevyčerpatelný. Podobně jako jiní mistři filmového ambientu, také tchajwanský režisér dál cizeluje svůj talent přetvářet obyčejné věci v něco neobyčejného. Lee Kang-Sheng v rudém hábitu stále plní dvojí roli kuriózního dekorativního prvku městských i příměstských krajin a tiše rebelujícího kontrapunktu k běžnému životnímu tempu moderní civilizace. Říct, že Tsaiova chodecká série vzdoruje konzumnímu kapitalismu, zní hrozně čítankově a vzhledem ke křehkosti těchto snímků neadekvátně. Neznám ale jiné filmy, které by tuto roli plnily tak přesvědčivě a s takovou pokojnou vytrvalostí.

Epický film-život, svého druhu nejzdařilejší od Toniho Erdmanna. Pravý opak sterilně útrpné podívané, jakou bychom dle názvu čekali. Přechod ze vcelku vážného rodinného dramatu do hororové komedie a la Grand Guignol je asi nejlepší scenáristický twist, jaký za poslední roky pamatuju. Svou interpretační bohatost film nijak nepředvádí a i přes tříhodinovou stopáž zůstává divácky přístupný. Takhle si představuju chytrý mainstream.

Spekulativní dílo jako z jiného možného světa. Lidé v artové tvorbě získávají zvířecí rysy poměrně často, tady však vyhlížejí jako zástupci svébytného živočišného druhu, který prošel dlouhou evolucí a z dřívějšího superpredátorského statusu hodně ztratil. Nebo spíš s ostatními bytostmi vytvořil větší rovnováhu. Navíc jde o film s čarovným pulzujícím mystériem a přepečlivě vyhotovenými kompozicemi. Atmosféra je vágní slovo, tento úkaz by ji ale mohl rozdávat plnými hrstmi. Svým zamženým výrazem mi připomněl umělecké filmy z přelomu devadesátých a nultých let (L’Intrus od Claire Denis, snímky Šarunase Bartase). Nejlepší film mých letošních Varů.

Perfetto.

Blade Runner, ale tentokrát hledáš androidy mezi herci.

Peak cinema.

Vynikající, suverénně zfilmované melodrama s několika fantastickými inscenačními řešeními záběrů a scén (hello Věrná kopie). Sirkovskou zakázanou romanci starší žena-mladší muž z All That Heaven Allows tentokrát Haynes převádí v podchlazeně perverzní studii tvorby vlastního sebeobrazu, v níž předstírání existuje na obou stranách: ve vztahu Gracie a Joea a v postavě herečky Elizabeth, která se na návštěvě u Gracie snaží dopátrat pravdy, ale paradoxně se nedokáže odpoutat od špatně předstíraných sympatií, afektovanosti a cynického záškodnictví. Takřka každá scéna je jaksi vychýlená, znepokojivým způsobem "špatně", a to způsobem, jaký nepamatuju z žádného jiného filmu. Je tam tolik vrstev, rozporů, ambivalencí (a samozřejmě paralel), že se k May December budu chtít rozhodně ještě vrátit. Nejlepší Haynes od Carol.

Napadá mě několik paralel s Klubem rváčů. Oba filmy stojí na protagonistově voiceoveru, který bychom mohli označit za nespolehlivý, ale v každém případě z trochu jiných důvodů. Zatímco Jack / Tyler Durden je nespolehlivým vypravěčem, s nímž sdílíme schizofrenně poblouzněné vidění reality, stoické promluvy nájemného vraha v Zabijákovi jsou nespolehlivé v tom smyslu, že přes zdání husťáckých (sebe)motivačních keců představují zvrácený postoj ke světu, s nímž se nakonec ocitá v rozporu i sám asasín. Je to taková krajně nihilistická variace Ghost Doga, v níž se východní praktiky jako meditace a jóga staly především dalším nástrojem k zefektivňování vlastní práce. Když si pak zabiják podesáté zopakuje mantru "Neimprovizuj" a vy přitom vidíte, že od začátku nedělá nic jiného, než že improvizuje, musíte se tomu smát. (Ano, Zabiják je černá komedie, která by se měla jmenovat Gone Wrong). Vypravěčsky přitom skvěle fungují jak první tři kapitoly, v nichž jsme převážně pozadu za protagonistou (a částečně stejně jako on netušíme přesně, proti čemu stojí), tak kapitoly čtyři až šest (plus epilog), kde už má akce spíš charakter postupně odškrtávaných fajfek, nicméně jakýkoli dojem mechaničnosti dokáže šikovně přesměrovat do ubíjejícího aktu pomsty jako takového. Druhá paralela s Klubem rváčů je více tematická. Oba jsou to filmy (černé komedie) o životě v pozdním kapitalismu. Jenže zatímco v Klubu rváčů ještě Jack / Tyler sní o autentickém vzdoru proti systému, v Zabijákovi už je jakékoli domnělé outsiderství protagonisty plně začleněné do neoliberálních struktur. Jestliže Tyler Durden se bouří proti konzumu a pokouší se obnovit smysl pro autentickou zkušenost (a autentickou maskulinitu), anonymní zabiják s nekonečným množstvím identit a mega tučným bankovním kontem (které si ale nemá čas užít) ze svojí askeze udělal integrální součást sebe jako pozdně kapitalistického subjektu. Všeprostupující distance (odcizení) už není nežádoucím prvkem, který bychom měli překonat, ale naopak žádoucí součástí takřka všech profesních i jiných vztahů. Scéna v restauraci je antitezí steakové scény z Matrixu, kde ještě existovala domněnka, že člověk se zaprodá systému kvůli povrchním smyslovým počitkům; tady už ani tohle nefunguje. Není to nic extra nového, o týchž věcech už kdysi točil Antonioni, a pokud mi Zabiják nějaký film připomněl, tak (vedle Melvilleových gangsterek) Povolání: Reportér. Fincherův smysl pro jízlivost mi ne vždycky sedne, ale tady je natolik jemně a hladce zašitý do přesně šlapající žánrovky, že mě to bavilo velmi.

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno.

Jeanne Dielmanová machinimy