Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (443)

plakát

Ambulance (2022) 

Dovolím si mírně nesouhlasit s velectěným JFL, jelikož tenhle kvaziprogresivistický Bay mi rozhodně nepřijde z politického hlediska absurdně zhovadilý. Jasně, je to totálně hektické melodrama s kokainově vystřeleným Jakem Gyllenhaalem a typickou mistrovou muskulaturní režií, ale s ohledem na téma (ne)dostupné lékařské péče a zacházení s etnicky/genderově/sexuálně rozmanitými postavami je to náhodou silnější a podnětnější film než leckteré deklamativní "woke" počiny, které z Hollywoodu vypadávají v posledních letech. Od začátku je zřejmé, že důraz se tu klade na štěpení hlediska, neboli multiperspektivní nahlížení na události, kdy vedle gangsterů mají více méně rovnocenný prostor policajti a doktoři ze záchranky. Pokud se dřív Bayovi vytýkalo, že jeho mizantropickým Transformerům naprosto schází lidský rozměr obětí všech těch kolosálních městských bojů, tady probíhá naprosto důsledná a emocemi nabitá korekce. Bay nikdy nebyl mainstreamový filmař v tom smyslu, že by esteticky a ideologicky hladce odpovídal hlavnímu proudu, jako to typicky dělají filmy studia Disney. I když pracoval na (mnohdy otřesných a pro mě těžko usledovatelných) franšízových Transformers, pořád si uchovával výlučnost, která jej právem řadila do sporné kategorie "vulgar auteurism". Ať už zesílenou diskontinuitou a rozpadlým vyprávěním nebo takřka nesnesitelným nihilismem, který ale mimochodem zviditelňoval vyhrocenosti a rozpory pozdního kapitalismu. Ambulance je ovšem nezastíraně humanistický film, v němž ani gauneři nejsou "bad guys" a všichni touží akorát po tom vrátit se domů. Podobně jako například Collateral, je i Ambulance film důkladně zužitkovávajícím geografii Los Angeles - je to film o megalopoli jako multikulturním tavicím kotli a této logice odpovídá i zmíněné mnohohlediskové pojetí. A podobně jako pozdní filmy Tonyho Scotta (Nezastavitelný), i tady sledujeme v podstatě nonstop adrenalinovou akci v pohybu. Není tak moc času na kdovíjaké vyjasňování pozic a hlubší charakterizaci postav, ale o to v posledku nejde. Uprostřed tohohle ultimátního maelstromu prostě není čas dlouze řečnit o tom, kdo je jaké etnicity nebo pohlaví - sledujeme prostě různorodé lidi, kteří ze všech sil bojují o život a počínají si přitom víc či míň sobecky nebo naopak obětavě. A přestože by se dalo říct, že si tady nikdo s ničím moc neláme hlavu a rozdíly mezi kladnými a zápornými postavami se stírají, není to vůbec relativizující dílo, ale naopak dílo s velmi dobře vykalibrovaným morálním kompasem. Stačí se podívat na závěrečné vyznění a zkuste mi někdo namítnout, že tohle není naléhavý manifest za Medicare For All. Stejně jako pozdní Tony Scott, taky tohle je expresivně řečeno film o modrých límečcích a jejich kurva těžkých dnech v práci. A o tom, že kdyby všichni měli nárok na důstojné zdravotní pojištění, tohle se vůbec nemuselo odehrát. WE DON'T STOP! Majkle, nezastavuj, tohle je jeden z tvých vrcholů.

plakát

Rien à foutre (2021) 

Výborný, a přitom neokázalý "slice of life". Tváří se jako výpověď o korporátním pekle uvnitř lowcostové aerolinky, ale pak se rozvine v drama o potlačeném traumatu. Cassandřin přelétavý životní styl, v němž se jak na běžícím páse střídají destinace, random borci z Tinderu a kolegové z práce, se ukáže být kvintesenciálním životním eskapismem, neustále se vlnícím kaleidoskopem brandů, shopping mallů a dalších ne-míst, v nichž lze se smartphonem v ruce rozpustit i svoji vlastní identitu. Takřka dokumentární styl ve spojení s nenuceným projevem famózní Adele Exarchopoulos z toho dělá vysoce vtahující záležitost. Love/hate vztah k protagonistce zaručen. Díky úspornému a inteligentnímu scénáři zase ani ty sociálněkritické prvky nevyznívají křiklavě. Film z mála dokáže vytěžit hrozně moc, jako třeba ve skvělé scéně, v níž Cassandře volá operátorka s nabídkou výhodnějšího tarifu a hovor se zasekne na tom, že číslo je pořád napsané na tragicky zemřelou matku. Jedna z nejpřesnějších diagnostik "naší doby", jakou jsem zatím viděl, a zpětně film z top10 teritoria za loňský rok.

plakát

Cha Cha Real Smooth (2022) odpad!

Masivní creepfest s emocionální inteligencí kondicionéru na vlasy a subtilností King Konga v porcelánu, kde jediná věc, kterou si musíte domyslet, je, že Cooper Raiff má oidipáč. Co za mindráky proboha musí mít člověk, aby sám sobě napsal roli "nejempatičtějšího", "nejzábavnějšího" a "nejvíc neodolatelnýho" nice guye? A nechal Dakotu Johnson, aby se na něj vrhala doslova pár hodin po tom, co potratila? Nehledě na to, že všechny vedlejší postavy tady slouží jen k tomu, aby stvrzovaly Andrewovu/Cooperovu galantnost, ochotu (hraničící se servilitou) a šlechetnost. Včetně dospívající dívky s autismem, což je další ze série zrůdností. Nic tady nepůsobí zažitě, věrohodně a přesvědčivě. Chemie mezi postavami je nulová, Cooperovi chcete neustále jednu vrazit a ostatní se snaží seč můžou, ale s tímhle vylhaným hallmarkovým scénářem by nic nenadělal ani De Niro v nejlepších letech. Je to jako kdyby to napsal algoritmus se zadáním "malý milý indie film", no a samozřejmě to vyhrálo diváckou cenu na Sundance. Pokud se s tímhletím na jakékoli úrovni identifikujete, běžte okamžitě na terapii.

plakát

Všechno, všude, najednou (2022) 

* za pasáž se šutry, která měla trvat půl hodiny a být bez dialogů, prostě jeden záběr takhle na konec celýho filmu a byl by to aspoň solidní trollfilm, takhle totální galimatyáš, v jistým smyslu ještě nihilističtější než celý MCU, s rádoby dojímacím, rasově stereotypizujícím rodinným dramatem pohřbeným pod nekonečnou salvou kreativních výronů, fujtajxl.

plakát

Atlantida (2021) 

Cinema puro feat. jedna z nejúchvatnějších sekvencí, co jsem kdy ve filmu viděl.

plakát

Évonprs deníky (2021) 

Évonprs deníky potvrzují, že Gomesovy filmy se proměňují před očima nejen během jejich prvního sledování, ale následně i napodruhé, napotřetí. Co se může jevit jako hádankovitá formalistní hříčka, je mnohem spíš film o prožívání času jako takového. Všechny ty všedně půvabné momenty si naplno užijeme až ve chvíli, kdy přestaneme řešit, že sledujeme film vyprávěný pozpátku. Dalo by se říct, že Deníky oscilují mezi pocitově přesným vykreslením života v letních přestávkách pandemie a lehce idylizujícím zobrazením téhle zvláštní epizody, tedy tím, jak si ji chceme pamatovat. Dávalo to by to smysl, vzhledem k tomu, že velmi podobně s pamětí Gomes zacházel už v Tabu, kde se romantizující retrospektivní pohled týkal dávné kolonialistické éry. V obou případech se ale struktura a nezvyklý způsob vyprávění jeví jako naprosto zásadní pro zprostředkování kýženého prožitku. V Tabu se počínaje druhou projekcí dostáváme do pozice tesknících postav, které se nostalgicky upínají ke ztracenému ráji a spolu s nimi vyhlížíme kouzelně idylickou část filmu, jež ale přichází až cca po hodině stopáže. Évonprs deníky zase naopak bezstarostnou rajskou částí začínají a divákovi obeznámenému s celým filmem zdůrazňují její prchavost. V obou případech je ale minulost tím, k čemu film svým vyprávěním postupně retrospektivně spěje. Víc v textu na substacku.

plakát

Slow Horses (2022) (seriál) 

Slow Horses jsou jako podvraťácký John le Carré: rozvernější a akčnější. Hlavně první čtyři epizody jsou boží. Spousta zábavných twistů a neustálá nejistota ohledně toho, kdo za čím stojí a proč jednotliví underdogové vlastně skončili v byrokratickém předpeklí jménem Slough House. Víc tady.

plakát

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (2021) 

V souvislosti s Francouzskou depeší se hodně mluví o tom, že ji ovlivnily filmy francouzské nové vlny nebo tvorba Jacquese Tatiho. Určitě to platí. Přijde mi ale o něco zajímavější uvažovat o Andersonově filmu jako o duchovním následovníkovi Občana Kanea. Stejně jako v případě Wellesovy klasiky jde o snímek na novinářské téma, ale - co je podstatnější - taky o film, který přímo pojednává o kontrastu (objektivní) fakticity a (subjektivní) zaujatosti. A stejně jako Občan Kane pro Wellese je podle mě Francouzská depeše pro Andersona jeho mistrovským dílem. Víc v textu na substacku.

plakát

The Matrix Resurrections (2021) 

Než se k novému Matrixu víc rozepíšu v recenzi, odložím si tady alespoň pár prvotních poznámek, protože mi to nedá spát. Resurrections předně nejsou bůhvíjak hezký film, dokonce je s ohledem na akci, některé efekty a obecně styl vyloženě nevzhledný, ošklivý, odpuzující. Připomíná zombie sešitou z tlejících kusů původní trilogie, série okázalých rekonstrukcí týchž scén a za únosnou hranici hypertrofovaných atrakcí typických pro předchozí filmy (bullet time). Při sledování jsem si říkal, že zatímco matrixovská trilogie působila přelomově jak esteticky, tak myšlenkově, tak čtyřka naplňuje více méně jen to druhé a jinak vyhlíží jako odfláknutý sajrajt. JENŽE. S ohledem na nezvykle otevřenou reflexi studiových praktik v úvodu filmu nakonec nemůžu jinak než tuhle rozrušující estetiku digitálního humusu chápát jako součást autentického vzdoru, který film představuje vůči dominantní hollywoodské praxi sequelů a sériově provázaných franšíz. Zatímco například marvelovky taky dávají najevo svoji ukotvenost v rozsáhlejších univerzech a sebereflexivně vtipkují na svoji vlastní adresu, ve finále nikdy nerezignují na opojnou spektakulárnost. Resurrections jsou v tomto ohledu důsledně a dost ojediněle podvratné, protože jednak znemožňují klasickou identifikaci s hrdiny a zároveň kladou odpor i na rovině atrakcí. Je to podle mého dané i tím, že posun od trilogie k čtvrtému dílu je zároveň posunem od postmodernismu k metamodernismu. Což mimo jiné znamená nejen hypersebereflexivitu nebo odklon od ironické distance k větší míře upřímnosti a sentimentu, ale taky odlišný akcent na recyklaci a pastiš. Ta v metamoderním umění není spjatá jen s přebíráním a přetvářením existujících motivů, ale také s jejich materialitou a úsporností. Recyklace tak v tomto duchu souvisí s ekologickou recyklací různých materiálů, vyhýbá se plýtvání a naopak míří k šetrnosti. Pokud tedy Matrix působí jako oživlá mrtvola, která dost bezprecedentně kombinuje záběry přímo vzaté z předchozích filmů a znovu navštěvuje tytéž kulisy a scenérie, jde právě o recyklaci v tomto metamoderním smyslu. Jde o manifest NERŮSTU, který vzdoruje expanzi a nekonečné výrobě dalších a dalších pokračování - ne tím, že jejich výrobu úplně odmítá, ale protože staví do popředí jejich recyklovanost. Čtvrtý Matrix tak představuje jakousi subverzivní odvrácenou tvář nových Abramsových Star Wars, které fanouškům znovu vypravují totéž a dodávají povědomé fetiše, ovšem dělají tak stylem, který plně podléhá korporátní logice Disneyho. Matrix Ressurections je oproti tomu otevřený fakáč současnému studiovému systému, který ale zároveň svůj svět nesmírně zajímavě přetváří a posouvá jej k novým filosofickým rámcům. A pro mě naprosto překvapivě má z poslední doby nejvíc společného s dalším metamoderním filmem Annette nebo podzimní sezónou brněnského HaDivadla. Ale o tom podrobněji až jindy.

plakát

Dívka a pavouk (2021) 

Aniž bych se tady chtěl pouštět do polemiky se zajímavým boogiemanovým komentářem, ve vnímání posunu oproti Divné kočičce se každopádně rozcházíme. Opakující se hudební motivy a magickorealistické vsuvky přece nejsou v tomto filmu novinkou. Zürcherovi s nimi pracovali už v debutu, byť asi v menší míře. Jenže to bylo dané i kratší stopáží jejich prvotiny. Tady se naopak pokoušejí rozvést svoji rozvěrně-melancholicko-absurdně-morbidní poetiku do tvaru plnohodnotného celovečerního filmu a s tím se dle mého pojí i největší změny, s nimiž přicházejí. Jednak už si tvůrci nevystačí s pouhým jedním dnem v jednom bytu, takže přichází temporální a prostorové rozprostření vyprávění do délky i šířky. Motiv stěhování umožňuje pohybovat se mezi několika apartmány, s čímž pak paralelně přibývá i množství postav a jejich propletených vztahů. Vytrácí se tak určitá ucelenost, kterou se vyznačovala Divná kočička, kde navíc množství motivů bylo více zhuštěných na menším prostoru. Dívka a pavouk se naopak - a tam vidím největší posun - snaží zejména ve své druhé polovině tlumit stylizovanou distanci a ponoukat diváky k emocionální identifikaci s postavami, ke spoluprožívání jejich drobných dramat a milostných příslibů. Vždyť kolik bylo citových/erotických vzplanutí v Divné kočičce?! Pokud vím, tak asi nula. Tady jich je potenciálně nejmíň pět. Nejsem si tímhle krokem úplně jistý. Myslím, že režijně to drží pořád velmi dobře a cena z Berlína je asi zasloužená. Ústřední postava Mary coby poťouchlé sabotérské lhářky s vnějšími i vnitřními jizvami je poutavá, ale ne tak důležitá, aby utáhla celé vyprávění. Nemůžu proto setřást pocit, že ve finále si z filmu budu pamatovat ne celek, ale jednotlivé sekvence, obrazy, detaily. Proč ne, ale nezdá se mi to úplně v souladu s nastolenými ambicemi.

Ovládací panel
103. nej uživatel Česko
212 bodů

Reklama

Reklama