Šťastní to lidé: rok v tajze

Hezky dokument, ktery ukazuje rok ziti na Sibiri. Rusove mi svym zpusobem byli vzdy sympaticti a dokumenty o jejich zvycich a naturelu jsou vdecnym tematem. Zit mimo civilizaci uprostred "niceho" neni pro vsechny a tito lide se s tim umi vyporadat lepe (Genadyj) ci hure (delnici zavisli na alkoholu). Jejich zrucnost, kdy s rucnim naradim dokazi ze stromu vyrobit lyze ci lode jsou obdivuhodne. Stejne tak repelent z brezove kury ci po lesich rozestavene pasti na zver. Ac je mozna ono "stesti" z nazvu filmu nadhodnocene, stoji za videni. (30.09.2013)

V různých dobách na různých místech se takto žilo. A i dnes se takto ještě někde žije. Dokument Šťastní to lidé ukazuje život v nedotčené a nezkažené krajině, kde ještě platí zákony přírody. Člověk tu žije ve sepětí se zvířaty, rostlinami a celkově divokou přírodou. Klade pasti, živí jej ryby, prodává kožešiny a je závislý sám na sobě a na tom, co mu tvrdý kraj "vydá". Pozoruhodný počin. (25.12.2013)

"Je posledního prosince. Neobvyklé teplo, jen 33 stupňů pod nulou." Syrová výpověď o životě uprostřed Sibiře, kde je absolutní svoboda člověka vykoupena jeho tvrdou prací v extrémních podmínkách. O lidech, kteří zde žijí, se dá ale říct, že jsou naprosto svobodní, protože si tento způsob života zvolili sami a vyhovuje jim. A proto o nich lze skutečně prohlásit: Šťastní to lidé. Ke zhlédnutí zde. (14.12.2013)

Mrazivá dokumentární lahůdka. Sdílím s Herzogem nadšení z života lovců a jejich doslova bezmezné improvizace a vynalézavosti v těch nejtěžších podmínkách. Bonusem je zjištění, že údajný příbuzný slavného režiséra Tarkovského si tam někde v Tajze místo filmařiny loví ryby puškou. Jedna výmluvná "Za všechno mohou Rusové. S nima přišla vodka." (12.09.2013)

„Dnes jsem se probudil do nebývale teplého lednového dne. Rtuť teploměru vyšplhala až na -32°C“. (Žě by ta správná chvíle, vyzkoušet nové plavky?) Krásná na pohled, drsná na (pře)žití. Nespoutaná sibiřská tajga a místní lidé (lovci) žijící ve vzájemné harmonii, čerpající z jejího přírodního bohatství a dovedností, předávaných z generace na generaci. Pokud tedy nedojde k totální degeneraci, způsobené jejich tekutým národním bohatstvím. Den za dnem, pořád to stejné. Ta samá řehole. Osamoceni, pouze s jejich věrnými němými parťáky- sněžnými loveckými psi, kladou pasti, následně je vybírají resp. opravují a cestují na skůtrech popř. podomácku vyrobených lyžích, mezi jejich předpřipravenými a předzásobenými sruby. Během krátkého léta se potom připravují na dlouhou tuhou zimu. Prací, jak jinak. Nádherné obrazové scenérie drsné nehostinné tajgy, doprovázené nerušícím K. Badeltem a jako bonus monology, které ani náznakem nešustí papírem. Jak by také mohly....psal je život sám. Žádné přemoudřelé řeči, žádné stěžování si. Tihle lidé jsou dávno, sami se sebou, smířeni. Na stěžování si, jednoduše nezbývá síla ani čas. A ta část, s propálenými játry a vypitým mozkem, si je moc dobře vědoma, že je to pouze a jenom jejich problém resp. vina. Ostatně, to platí pro Bakhtiu, Prahu, i kterékoliv jiné místo na světě. (10.04.2014)