Tati, umřel Děda Mráz

Pospojované scénky z morytátů, na tom by extra nic moc nebylo. Když se to však propojí s funerální krajinou (termín pana Josefa), zesílenými zvuky pozadí (ppodpořené zřejmě elektronikou), neosobním hrdinou a kolektivem mužů v černých šatech a bílých košilích, pak vzniká jakási klímovská postmortání vize, jejíž verbální doprovod, nesouvislé citáty typu "i obešel já polí pět", potrhuje výraznou černobílou kresbu celého děje neděje. Pozn.: pravděpodobně podle upírských a vlkodlakských povídek Alexeje Konstantinoviče Tolstého. Pozn. 1: Jevgenij Jufit tvrdí, že jeho nekrorealismus je humanismus. To už pak by mohl být čímkoli. Pozn. 2: Fakt, že Jufit byl Sokurovovýn žákem nepřekvapuje; leckdo ho považuje za "žáka" Tarkovského, ale to je střela do křoví, i když oba tvrdí, že jsou humanisté, každý v tom - i v poslání filmu - vidí něco jiného. Pozn.3: Jufit sympaticky popírá ostrost obrazu (nesnáším HD), zato na jeho kompozici si potrpí, potěší tak každého fotografa. (10.08.2018)

Tak první, co mi lezlo na nervy byla ta dlouhá kamera. To byl sice asi umělecký záměr, ovšem tohle dokáže kdejaký trouba. To, že se skoro nemluvilo mi nevadilo, ale také nechápu proč. Pro mne se ti lidé chovali nepřirozeně a basta. Domnívám se, že takovou změť dokáže natočit kdejaký manták, který umí ovládat kameru. (11.09.2019)

Ruský režisér Yevgeny Yufit je u nás v podstatě skoro neznámé jméno, což je škoda, protože jeho tvorba je mimořádně originální a jedinečná, i když je to spíše záležitost menšinového, artověji založeného publika. Yufitův styl je označován jako "nekrorealismus" a tenhle snímek je velice demonstrativní ukázkou režisérovy tvorby. Černobílý, velice tichý, téměř beze slov, pomalý, nesmírně ponurý a ústřednější linii na první pohled postrádající snímek, depresivně meditativní horor. Postavy se většinou ve snímku pohybují vedeny pouze základními pudy nebo prostými indukovanými pohyby, zdá se že jsou mrtvé (bílé tváře, kruhy pod očima, neustále se vracející odkazy na vampýrismus), neustále jsme konfrontováni s pocitem ohrožení od skupiny mužů v oblecích, kteří se jakoby bezcílně potulují pustou krajinou. Prostředí je zde velmi ponuré, opuštěná pole, okraje remízků, houštiny, stará železnice, v černobílých odstínech to připomíná jakési opuštěné funerální krajiny, symbolizující konečnou stanici veškerého konání. Místy (a Yufit zde k němu bývá někdy částečně přirovnáván) to může připomenout vzdáleně výrazovou poetiku Andreje Tarkovského, Yufit je ale přeci jen trochu jinde, v mnohem temnějších sférách. Zatímco Tarkovskij přednáší vznešenou naději i čirý žal, tam Yufit nedává naději téměř žádnou a jeho poetika představuje jakousi černočernou, citově vyprázdněnou a proto velice sugestivní meditaci. Tenhle film je třeba spíše vidět, opravdu těžko se to popisuje. Doporučuju všem náročnějším filmovým příznivcům, kteří mají otevřenou mysl a baví je objevovat další úžasné možnosti, jaké kinematografie má. (02.02.2011)

Přednost smrti.¬         Bezvýchodnost života; vyprázdněnost vztahů společenských i osobních, kterou není jak a čím vyplňovati a naplňovati; všudypřítomná Smrt čnící jako mohyla a přikrývající Život zúžený v prosté přežívání beze smyslu, neschopnost poddati se a neschopnost jíti dál, jinam, jinak, někam. Ryze ruský snímek, zároveň popis toho, co je nebohého a chorobného na ruské duši. Dvacet milionů sem, dvacet milionů tam, vjso rovno, netřeba se upsati za láhev vodky. Otázky nejsou kladeny, vše jde dál jako se otáčí obludný setrvačník mašiny, krása krajiny nevzbuzuje city, neb ona je pouhým prostorem k chůzi odnikud nikam. Není divu, že pomoc a srozumění zastupuje ublížení a cizota.¬                 Naprostá šedivost, v níž život nemá místa. Snímek má velmi pomalý chod, délka záběrů mnohdy připomene kameru G. Medvigyho, bezbarevnost plátna podkresluje účin. Děné nedává ani špetičku naděje.¬                 Přes to, že jde o počin výjimečný, způsobem natočení původní, je snímek takměř nedívatelný. Tak, takměř nepovšimnut, obdivován těmi, kdož berou umění jako věc samu o sobě, bude se dívati sám na sebe do zrcadla, aniž by uviděl cos jiného než zase sebe, na věky věků.¬                 Přínosné opoznámkování: uživ. panjosef. (27.01.2018)

Filmy, které vyprávějí v první řadě obrazem, se mi sice někdy hodně líbí, ale aby na diváka fungovaly a dokázaly ho pohltit, potřebují pořádnou atmosférou. Což tento podivný artový horor-nehoror plný dlouhých statických temných záběrů většinou nemá. Sice mě ty umělecky zajímavé černobílé záběry občas pohltit dokázaly, ale o nějaké výraznější podmanivé atmosféře tu dle mého názoru nelze mluvit, celému dílu a postavám jsou tu cizí jakékoliv emoce a onen podivný děj plný ještě podivnějších postav a jiných podivných prvků se bere na můj vkus až příliš smrtelně vážně a snaží se bezradně hrát na obrovské umění. Posledních 20 minut po často téměř vyprázdněné první hodině ukázalo, že námět mohl mít v sobě obrovský potenciál k něčemu pozoruhodnému. Jenomže to by ho musel vzít do ruky tvůrce, který v něm vybuduje zmiňovanou atmosféru, napětí a nepodlehne rádoby uměleckým orgiím nad často vyprázdněnými záběry. Jinak musím říct, že viděl jsem už tedy ve filmech nejrůznější podivnosti, ale ruské zombie v černých oblecích ještě opravdu ne!! Snad za ně nakonec ta druhá hvězdička. :o) [35%] (26.06.2021)