Studená ryba

Na rovinu: Môj obľúbený japonský režisér Shion Sono ma tento krát sklamal. Takmer každý jeho film zachádza priam až do absurdnosti, na ktorej poukazuje, resp. kritizuje určitý prvok súčasnej japonskej spoločnosti. Na mňa zapôsobili hlavne Suicide Club (5*), jeho voľné pokračovanie Norikos Dinner Table (4*), s malými výhradami aj Exte (4*). V jednom z jeho najnovších počinov Cold Fish však „prestrelil“. Ani nie tak v zmysle brutálnosti, ktorá tu je zobrazená naozaj explicitne (tú v podstate vyhľadávam a v Ázii som už zvyknutý naozaj na hocičo), skôr spomínanú absurdnosť dohnal až do takých extrémov, že kritika spoločnosti (tu pojednávajúca o postavení/podriadenosti/nadriadenosti zamestnancov v japonskej spol.), o ktorú sa očividne (a miestami nasilu) snaží, vyhla akémukoľvek účinku. Príbehová kostra o dvoch vlastníkoch rybích obchodov, z ktorých jeden zaúča „vraždiacemu“ remeslu toho druhého je priveľmi nezmyselná, postrádajúca akúkoľvek rozumnú pointu a tento krát stavia na chabých základoch, ktoré spoliehajú len na to, že divák bude dianím na pláne/obrazovke šokovaný. Dva a pol hodinová dĺžka nie je tento krát až tak na škodu, avšak jej potenciál je značne nevyužitý, pretože režisér zabíja akúkoľvek vážnejšiu scénu nežiaducim humorom, ktorý pôsobí skôr ako fraška, než ako vážna kritika spoločnosti. Nastáva protiklad a zmätok, či niektoré scény nebrať vôbec vážne alebo sa nad nimi hlbšie pozastaviť. Prezentované dejové zvraty (hlavne ku konci) sú veľmi slabo logicky podložené a zdôvodňované na to, aby vyvolali hlbšie zamyslenie. Skôr sú primané ako fakt, a ďalej sa len čaká akú šialenú vec vyvedie postava v ďalšej pol hodinke a dej plynie ďalej. Viaceré príbehové odbočky sú časom postavené na vedľajšiu koľaj (manželka „učňa“, policajné vyšetrovanie). Záver tak vyznie naprázdno bez akýchkoľvek emócii a pár minút po skončení filmu sa nad jeho obsahom už ja osobne nezamyslím, čo je oproti takému Suicide Club, ktorého pointa a zmysel mi rezonovali v hlave ešte dlho po zakončení, naozaj veľké mínus. Aby som len nekritizoval, tak režisérova klasická zvrátená atmosféra je prítomná počas celého filmu – porovnal by som hlavne s atmosférou Norikos Dinner Table a Strange Circus. Nevadí mi ani brutalita, tú taktiež oceňujem, aj keď na to, že Japonci kamerou „neuhýbajú“ som zvyknutý. Nakoľko mám rád aj čierny humor, tak niekoľko hlášok ma naozaj pobavilo (senzitívnejší diváci naozaj ruky preč!). To je však len slabá záplata na takmer až „artové“ chvíle, ktoré mi Shion Sono poskytol v predchádzajúcich filmoch. CELKOVO: 2,5* = zbytočne prestrelená absurdita strieda ešte zbytočnejšiu a nežiaducu absurditu, pri ktorej je síce jasné, čo chcel režisér povedať a kritizovať, ale podáva to značne rozporuplným štýlom. (01.08.2011)

Prazvláštní horor, který je znepokojivý chováním lidí a naprosto nahání hrůzu, jakým způsobem se chová parta kolem podnikatele, ke kterému se hlavní hrdina přimotá. Naprostá deformace charakterů, osob, která graduje na závěr proměnou hlavního hrdiny. Veškerá gore akce je brutální a opět asiaté ukazují, že jsou v tomto mistry. Možná nejsou některé scény vyvážené, ale nedá se říci, že by byla délka filmu problém. Naprosto originální vedení filmu, kdy si divák říká, co to "kurva" je a místy až slovy nepopsatelné. Dlouho jsem neviděl film s tak nepříjemnou atmosférou.......8/10 (22.05.2017)

„Ryba oči poulí, poklopec se boulí, vilná žena nožem mává, Denden játra potěžkává...“ a řeznickému učni předává štafetový kolík i know-how, jak kohokoli „zneviditelnit“. Hyperaktivní vychechtaný psychopat Murata mě zaujal. Muž mnoha dovedností. Umí dostat maso od kosti, démony minulosti z hlavy, i chtíč z těla vypustit, jak páru z papiňáku. MANŽELSKÉ OKÉNKO: [][] Co je na „slušňácích“ nejhorší? 1) Skrývání frustrace za fasádu počestnosti. 2) Strach řešit problémy, neschopnost provést plány. 3) Neupřímnost. „Miluji tě, lásko!“ Přitom v duchu: „Jdi do prdele, krávo!“ [][] Blbé je tohle vše si uvědomovat... a přesto se tak chovat. Změna bolí, ale to život taky. Na mostě, po Muratově přednášce o vražedném světonázoru a při kopulaci s dopomocí (aka mručící stařeny ve Slunovratu), jsem chápal, plus mínus koitus, Sonovy masturbační fantazie, krev jako afrodisiakum i to, co se nám filmem snaží říct. V čase 1:59 film mohl skončit, tím rozpícháním tupou tužkou. Neskončil. Nobuyuki Syamoto pustil své zvíře z řetězu, ovládnul subinku („Teď jsem já Murata!“), povalil i manželku a vecpal se jí mezi nohy, dceři dal pěstí. To vše jsem pobral. Jenže najednou.. CVAK! Přepnul zpátky, do slušňáka, ufňukaného chudáka. WTF? No to mi ho vyndej… a nakrájej. (14.09.2023)

Kdo nezná Sona, asi bude v šoku. A upřímně, já jsem se na film začal dívat aniž bych věděl, že je z jeho pera. Nicméně tím se alespoň vysvětluje to neskutečné množství oplzlostí a především naprosto šokující téma a vývoj příběhu jež si pohrává s tématem nespokojenosti s vlastním životem - ovšem ukazuje ho v takovém světle, jaký si málokdo dokáže představit. Celý příběh sice není úplně uvěřitelný (policie by zajisté hlavní postavu už dávno bedlivě sledovala), to ale na jeho zábavnosti nic neubírá a kdo snese trochu více erotiky, násilí i krve, ten zklamán nebude. (03.11.2019)

Bizarné, a pritom absolútne uveriteľné. Sú tu naozaj zaujímavé a v niektorých prípadoch až skvelé herecké výkony (Micuru Fukikoši, Denden), vďaka ktorým si užívate to neustále prekračovanie takmer všetkých mysliteľných hraníc. A to príbeh začínal sledovaním rodiny, ktorá má obchod s akváriovými rybičkami. O čom je vlastne Studená ryba? O ľudoch berúcich čo chcú a o ľudoch nikdy nemajúcich to čo chcú. O netradičnom a neslušnom spôsobe, ako si otvoriť oči. Studená ryba mi poskytla skvelo vyskladanú porciu dojmov s 5* puncom. (29.08.2021)