Finisterrae

Jo, tyhle wtf surrealistické bizarnosti já můžu. Dva duchové (co mluví rusky) se chtějí vrátit zpět do světa živých a tak putují hodně zvláštní a hodně poetickou krajinou, ve které potkají mluvící zvířata, Temnotu, divoženku, přátelské jeleny, moudrou sovu, stromy s ušima a další podivné bytosti. Tempo filmu je dost pomalé i na 79 minut, ale na mě to kupodivu zabralo a vůbec jsem se u toho nenudil, jenom jsem se těšil na to, co se objeví teď. Do toho se tu objevuje i absurdní humor (chodí duchové k psychiatrovi?) a celé to překvapivě dobře funguje. Vzpomněl jsem si přitom na pár dalších podobně divných filmů, ale jenom jeden z nich se mi líbil - Ghost Story (vizáž duchů), Ornitolog (občasné výjevy vycpaných zvířat) a Black Moon ("spojení s přírodou" - btw, Black Moon se mi jako jediný z těch tří zmiňovaných filmů, ostatní stojí za starou belu). Surrealistické to je jako sviňa, je tu spousta znaků, ale jestli všechny s dějem souvisí, to nevím, na jedno zhlédnutí se to asi všechno dát nedá. Nutno říct, že tohle fakt není film pro každého, ale kdo má rád filmy, kde se putuje poetickou krajinou, nebo kde se děje mnoho bizarností, tak by se vám to mohlo líbit. Mě to uchvátilo a nenudilo. 4* (26.05.2019)

Ak by som mohol nazvať nejakú snímku "film s iného sveta" zaručene by som asi nesiahol po žiadnom inom než tomto. Finisterrae je čudesný kúsok. Je to surrealizmus v tej najčistejšej podobe kde sa nachádza plno metafor a symboliky avšak divák sa v plných dávkach snových výjavov nestráca. Ono sledovať dejovú líniu nieje vôbec náročné a to s tohoto robí nesmierne snový bizár. Celí čas sledujeme dvoch duchov ktorý sa chcú pretransformovať do živých organizmov a preto sa potrebujú dostať do Santiaga.. Putujú jesennou krajinou, potom zimnou a nakoniec skončia na začiatku jari. Pomerne krátky poetický dej ma bavil hlavne v častiach kde sa nerozprávalo ale sledovala sa naturalistická forma, lesy, zvieratá a tak. Nesmierne čudesný ale zato originálny kúsok. (15.03.2015)

Rozšíření obzorů, které rozhodně neproběhlo bezbolestně. Postavit scénu, kde je možné v podstatě cokoliv a pak na ni odehrát tvrdý minimalismus, to chce hodně svobody, odvahy, jasnou vizi – nebo nedostatek fantazie k zahuštění. A u mne výsledný pocit dojel právě na to, na co Caballero asi dost sázel. Protože když jsou podněty a čas k jejich zpracování v takovém nepoměru, končí to u spousty neplánovaných a rozptylujících asociací, které celku moc nepomohly. Počínaje problémem, kterak se duch, který se u potoka zasviní jak jetel, uvádí zpět do sněhobílé čistoty, a otázkou, co by na to řekli pánové z Ku-klux-klanu zdaleka nekonče. Bavil jsem se a trpěl asi tak ve stejném poměru a to jsem si ještě notný kus zábavy vygeneroval sám. (11.07.2015)

A to som si myslel že kinematografia ma už nikdy neprekvapí. :) Umshini wam meets Electroma meets ghosts :) Atmosferická hypnóza, surrealistická uspávanka, poetická rozprávka z iného, nadzmyslového sveta. Pochopenie (haha) je zbytočné, stačí vkĺznuť do magickej dimenzie s dvoma stratenými dušami a nechať sa unášať. Čakal som depresívne vyjadrenie ľudskej samoty a dostal optimistické a neotrelé dobrodružstvo. Podarený experimentík s neprepálenou stopážou. (20.11.2013)

Nene! Jojo! Dva buzíci v prostěradlech se motají krajinou a hrají si na duchy. V ruštině. Pak potkají německou hipísačku, španělské (och pardon katalánské) mluvící stromy s plastovými oušky a zoofilně se tulí k jelenům. Vyzpovídají moudrou sovu a nakonec princ políbí žábu. Do toho se všude čoudí ze zapáleného sena a na konci filmu se zámeckými komnatami prochází sob. Pičusoidní motání se krajinou, na střídačku na koni nebo na invalidním vozíku a za usilovného mávání vzduchovým vakem na směr větru. Cestou ještě přenocují s koníkem s kývací hlavou, kterého později na pláži zapálí a u potoka se podívají do dutiny stromu, ve kterém běží televizní reklama. Takovouhle dadaistickou zábavu někteří oligofrenní jedinci považují za umění, ale odmítám se podobné taškařice pro příště účastnit. Když už Finistera, tak takováhle! (09.12.2013)