poster

Největší přání

  • Slovensko

    Největší přání

  • Slovensko

    Najväčšie prianie

    (festivalový název)

Dokumentární

Česko, 2012, 80 min

Režie:

Olga Špátová

Scénář:

Olga Špátová

Kamera:

Olga Špátová

Producenti:

Adam Polák

Střih:

Jakub Voves
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Tom_Lachtan
    ****

    Rozporuplný pocity mísí se ve mě, na jednu stranu se zjevují věci takřka odstrašující, tak třeba když mi pustíte hrozně sympatickou mámu od rodiny umírající na rakovinu, necháte ji procházet se zelení v doprovodu koně a psa, při čem začne hrát tklivá melodie... Holt jsem asi cynickej parchant, ale na mě takové zbytečné ždímání emocí prostě působí negativně. Navíc jsem si přibližně okolo čtyřicáté minuty začal říkat, proč je sakra ta stopáž natahovaná až na skoro 80 minut čistýho času, když už ztrácí tempo? Jenže ono se to začalo zvedat a začali přicházet zajímaví lidé, nebo zajímavé střety vyznění viděného (šťastní a veselí homosexuálové vs. plešouni řvoucí se zavilým výrazem permanentní zácpy kombinované s obrnou mimického svalstva "buzny! buzny!" a celý efekt dotváří malá skupinka Mladých Křesťanských Demokratů ). A vlastně mám skoro chuť si pustit zavěrečných cca dvacet minut znova. Mimochodem, první dvě Největší přání jsem neviděl.(6.9.2013)

  • tammsin
    ****

    Velmi oceňuji zařazení těch sdělení, která měla co říci divákovi. Žádné zdůrazňování tuposti davu, Olga Špátová preferuje ty, kdo myslí. Jistě, jednoznačné ladění dokumentu ve směru naděje do budoucna a apelu na lidskost, rozum a cit, jichž se často vzdáváme. A co je na tom špatně? Pro mě nic! Dobře odvedená práce o našem světě, kde si každý stýská a hraje, žije a předstírá, umírá a věří. Výpověď o tom, že jsou stále lidé, kdo mají vůli něco změnit, kdo vidí, že je něco špatně a živí naději ve změnu. I když se zdá, že je to boj s větrnými mlýny a výkřiky do prázdna, ale tohle jsme my, kýčovitá, přemoudřelá i z hlediska vyššího principu mravního stále živoucí generace Y. Před námi nic, za námi všechno?(28.10.2013)

  • Vančura
    *****

    Autorka měla při výběru protagonistů pro tento unikátní dokumentární počin šťastnou ruku. Díky tomu vznikla výjimečná podívaná, která je velkolepou oslavou života. Stáčí-li se vaše úvahy poslední dobou kolem myšlenky na sebevraždu, zajděte si do kina na Největší přání. Možná po doběhnutí závěrečných titulků uvidíte najednou věci v jiném světle. Snad by tomuto dokumentu bylo možné vytknout občasné náběhy ke kýči (především vinou zvolené hudby), ale jako celek je to odzbrojující tragikomická koláž lidských osudů, které skýtají inspirující látku k přemýšlení o našem světě a životě obecně. Nebál bych se prohlásit, že jsem lepší dokument v kinech asi neviděl.(20.9.2012)

  • bleskaMeryl
    *****

    Co dodat k tak výtečnému a v české kinematografii (která se ubírá snadnější cestou sebeshazování, sebemrskačství a pověstnému "humornému nadhledu", kterým se řeší nedostatek filmařské invence a odvahy chopit se velkých témat) výjmečnému filmu? Asi snad jenom: "Chcete ušetřit peníze za psycholga a antidepresiva? Tak jděte na tento film."(6.12.2012)

  • Sandiego
    ****

    Olga Špátová převzala koncept svého otce a ukázala, že má cenu jej přenést do současné společnosti a tím jej vlastně logicky završit. Zatímco Špáta sledoval, jak se z povrchnějších, egoističtějších i vágnějších názorů let šedesátých lidé po dvaceti letech upínají k nadosobnějšímu pojmu svobody a morálky, jeho dcera se zaměřila na to, co se s těmito hodnotami stalo po dalším čtvrtstoletí. Jakýmsi společným bodem se zdá být obava z křehkosti demokracie, možnosti ji opět ztratit společně s lidskou svobodou. To vede k hlubším myšlenkám nad směřováním současné společnosti, jež si vyžaduje nutnost aktivismu, ale i přání být vždy spokojen s každým svým životním krokem a udržet si soulad s vlastním svědomím. Problematické se může jevit to, že se Špátová především zaměřuje na mladé jedince se zralým a jasným názorem, byť často značně svérázným a neotřelým. Tím vytváří až moralizující leporelo, které dosti apelativně promlouvá do duše a nabízí zkreslený vzorek jakéhosi ideálního modelu pro celou dnešní společnost. Chybí větší prostor onomu povrchnímu, scestnému, nezralému... Navíc sázka na jistoty co se týče proměnlivého hudebního doprovodu a snaha dosáhnout dvojnásobné emoce za každou cenu není zrovna známkou skromnosti (ale nakonec to není tak markantní jako u Oka na Prahou). Na druhou stranu - volba situací a zástupců společnosti umožnila vytvořit opravdu reprezentativní vzorek toho, čím dnešní česká společnost žije a co je pro ni emblematické. Zobrazené trendy, nejistoty, paradoxy, to je skutečně obraz dnešních dní a troufnu si říct, že za nějakých dalších dvacet let bude Největší přání 3 skutečně jedním z nejkomplexnějších a nejvěrnějších portrétů naší současnosti, jejích bílých a černých stránek. Velmi důležitý a silný je i pocit naděje - většina dokumentaristů zabývající se aktuálními společenskými otázkami přispívá přesvědčení, že naše cesta nevede nikam jinam než kamsi do hlubin, Špátová naopak nachází i přes jemné náznaky existenční nejistoty a netolerance spíše světlé body. Snaží ukázat, že nic ještě není ztraceno, že mladá generace sebou stále nese silné přísliby a toto poselství s jistou naléhavostí a důrazem předat. Proti tomu nelze nakonec nic namítat, film má skutečně až terapeutický účinek pro schváceného občana, a i tato jeho "nevinná ideologie" bude jistě po letech dalším významným otiskem naší současnosti.(24.10.2012)

  • - Scéna s procesím, které vede Tomáš Halík, byla natáčena během tradiční velikonoční poutě ze Srbska podél Berounky do Svatého Jana pod Skalou. Pouť má komorní atmofsféru, která byla natáčením mírně negativně poznamenána, neboť natáčení přílakalo množství lidí, kteří by se za normálních okolností nezúčastnili. (Kirman)

  • - Špátová pracovala i s archivními záběry z let 1964 a 1990 ze stejnojmenných filmů svého otce, klasika českého dokumentu Jana Špáty. Ten natočil filmy Největší přání I. (1964) a Největší přání II. (1990) v historicky zlomových okamžicích této země - v šedesátých letech a v posledním roce totalitního režimu. [Zdroj: mediafax.cz] (hippyman)

  • - Natáčení filmu zahájila režisérka přesně dvacet let po revoluci, a to 17. listopadu 2009 ve vzpomínkovém průvodu z Albertova na Národní třídu. [Zdroj: mediafax.cz] (hippyman)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace