Reklama

Reklama

Příběh legendární undergroundové kapely, která proti své vůli měnila dějiny. Dne 2. února 1969 uspořádala dnes již legendární kapela The Plastic People of the Universe svůj první koncert. Název získala po písni Franka Zappy a kromě jeho tvorby se inspirovala i písněmi Captaina Beefhearta či skupiny Velvet Underground. Umělecký dokument, jenž vznikl na počátku nového milénia se ohlíží za zkušenostmi kapely usilovně pronásledované minulým režimem. Spíše než její historie je hlavním tématem konflikt svobodně tvořivého ducha s totalitním režimem. Ačkoliv se Plastic People sami nikdy nedefinovali jako protestní nebo politické seskupení, byli v 70. a 80. letech jedním ze symbolů odporu proti komunistické státní moci v Československu. Uvěznění „Plastiků“ pobouřilo světovou kulturní veřejnost a přispělo v Čechách ke vzniku Charty 77. Kolem kapely se pak začala formovat tzv. třetí kultura, na niž neměl režim žádný vliv. Hudbě Plastic People, jejíž ukázky ve filmu znějí, vyjádřil uznání třeba i slavný zpěvák Lou Reed. (Česká televize)

(více)

Recenze (11)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Spíš podprůměrný dokument o skupině, jejíž hutný původní sound se mi vždycky líbil. Film tím, že celkem nic neříká, nechává vyniknout její finální tragédii, když se jí nepodařilo rozpoznat establišment, proti kterému celý život prokazovali silnou pasivní rezistenci, v jeho nové podobě. Pro Havla, který jejich hudbu neměl nikdy rád (dle vlastních slov), to byli pouhými "Brothers in Arms", ze kterých posléze vytvořil svojí armádu domestiků. Hlavsova vize, dělat hudbu pro ní samu, bez jakéhokoli ovlivňování politickým pozadím, tak měla pranepatrnou naději v rudém ani odbarveném režimu. Pozn. 1: Údajná inspirace Zappou, Cpt. Beefheartem nebo Lou Reedem je dost sporná a sotva produktivní. Myslím, že jejich skutečnou inspirací byla literatura: Egon Bondy, Pavel Zajíček, Ivan Wernisch a především Ladislav Klíma; a samozřejmě vlastní představy jednotlivých členů (včetně sporů Hlavsa - Brabenec). Pozn: PP jsem naposledy viděl na Magorově festivalu v Zadním Vydří (předtím jsem s ním několik večerů seděl v Dačicích v hospodě; chodil tam sám; tenkrát už pochyboval o tom, co mu bylo kdysi jasné). Připojuji deníkový zápis syna Jana, tehdy 19 let: "Pak dali šanci místnímu pisálkovi básniček, který recitoval ódu na Mejlu Hlavsu. Byla to nuda, a ani flaška od fernetu, která ho sejmula, ho neumlčela. Byl to malej, tlustej, škaredej borec, takže jeho osud básníka je jasnej. Po něm nastoupili Plastic People. Kapelníkoval jim borec za klávesama (Janíček), dál housle, kontrabas, na baskytaru hrála ženská, kytara, bicí a saxofon. Bylo to super, pod pódiem bylo narváno, dokonce i jeden vytuhlej borec tam chrápal po nohama. Pak řekl Magor Plastikům, ať už "táhnou do prdele, ty komerční svině", že je tady 33 nebo 36 kapel, tak ať se to stihne." ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Nemastný - neslaný dokument o skupine, ktorú mám veľmi rád a atmosféru koncerov mi skôr, než brblavé mudrovanie jej členov, pripomenú v hlave znejúce úvodné valivé tóny a slová "Chvíli přihlížel jak se bourá vůl, sám zkusil palicí rozbít voko, potom ho polili při splachování dvora, nasral se a šel" ()

Olík 

všechny recenze uživatele

Celovečerní dokument o dějiny tvořící kapele, jejíž jméno zná deset z deseti oslovených, ale jenom jeden z nich dokáže dát k dobru některou z jejich písniček, na mne působí jako jeden z dílů čétečkářského cyklu Bigbít..............a jelikož považuji Bigbít za možná to nejlepší co, na mne kdy z České Televize vyskočilo, tak ze mne rozhodně "ANO". ()

Marze 

všechny recenze uživatele

na Plasticích jsem byl na několika hudebních festivalech, dokument má klasickou stavbu hudba, svědectví nejbližších. Loni jsem v berlínském klubu na psychodelickém festiválku mladých kapel, ale zvuk Plastiků je nenapodobitelný. ()

Galerie (11)

Reklama

Reklama