Láska v hrobě

Drsný film o lidských osudech, který vás dovede zasáhnout. Díváme se na ně jako na póvl společnosti, ale stačí je chvíli sledovat a uvědomíte si, že jejich životy a city nejsou o moc jiné, než ty naše, jen jejich potřeby se zredukovaly, a přesto nedojdou naplnění. Ke konci si říkáte, jestli už se kamera měla jen dívat, anebo udělat i něco víc. (07.08.2017)

Bezdomovci jsou stejne vdecnym tematem pro dokument jako nackove, fetaci, prostitutky nebo cikani. Takovy film ma tedy daleko vyssi potencial nez pokud by stejnym zpusobem zpracovani mapoval zivot treba vypravciho CD. Osobne me to zaujalo, je to ale podle me dost ucelovy dokument. Jelikoz je pripadu bezprizornosti z duvodu jakesi svobody i nezodpovednosti cim dal vice, stavaji se spolecnosti vice a vice lhostejnymi, vcetne me (a ze uz jsem se rozdal desetikorun...). (25.12.2013)

85% Až poetický příběh, kde snový a romantický svět dvou lidí střídá krutá realita a úplné dno lidského života. Někdo může zase namítat, že se brnká na city, že je to jen dobře sestříhaný a nalajnovaný dokument, tohle ale tentokrát neberu. Láska v hrobě je skvěle podaný dokument, ukazující jaký život může být. A jako bonus budu mít vždy v paměti jedno - scénu koupající se Jany v lavoru na zarostlém hřbitově - umělecká až fantazijní scéna. (02.01.2014)

Helena Třeštíková vždy do příběhu svých dokumentů více či méně zasahovala. Tady pan režisér (záměrně ?) nezasahoval a příběh dvojice bezdomovců je díky tomu bezůtěšnější, mrazivější a osamělejší - a tedy blíže realitě. Velice silný zážitek, nebál bych se Lásku v hrobě doporučit komukoliv a ať si každý udělá názor sám, protože nic není tak černobílé, jak to na první pohled vypadá. Díkybohu za neskomírající českou dokumentaristiku. 8.5/10 (03.03.2013)

Opravdu silný příběh dvojice, nacházející své životní zakotvení v polorozpadlé hrobce na neopraveném hřbitově. Téma lásky je zde nahlédnuto skutečně neotřelým způsobem - láska ve své nejzazší a možná i nejčistší podobě v podobě bytostné potřeby někoho druhého, obrany před samotou a posledního útočiště před naprostým zoufalstvím. Bohužel, jak se ukáže i tato láska má své limity, viníkem je však především vnější zásah do vyrovnané existence protagonistů. I když kamera skutečně nesplňuje standard přijatelný pro velké plátno, dokáže velmi dobře vykreslit prostředí v němž si postavy vytvořily svůj "domov" a doplňovat různými detaily a volbou úhlů výpověď. Díky přítomnosti symfonické hudby profesionálního bulharského skladatele je naštěstí i nedokonalá obrazová stránka povýšena na úroveň plnohodnotného kinematografického díla. Za zmínku stojí i razantní střih, jenž se nebojí častých časových skoků a neulpívá příliš na situacích. Film je tak zbaven zbytenčné vaty a doplňkových situací a soustřeďuje se pouze na význačné či výjimečné momenty. Příběh postav tak získává spád a až nevyhnutelný pocit osudové determinace, jež v závěru dosahuje až mrazivé podoby zkratkovitých "ran". David Vondráček po pět let natáčel výjimečnou látku a výsledek se dá rozhodně považovat za jeden z vrcholů českého dokumentárního filmu letošního roku, jenž ve svém odstupu a střídmosti předčí i oslavovaná díla Heleny Třeštíkové. (30.11.2012)