Láska v hrobě

Režisér filmu David Vondráček se předem snaží vymezovat proti tomu, aby bylo na Lásku v hrobě nahlíženo jako na cynický voyeurismus, protože asi sám cítí, že jeho film má k takovémuto chápání hodně blízko. Láska v hrobě by se taky dala označit jako klasická freak show, chápana jako pohled na něco odlišujícího se a zároveň atraktivního. Vondráčkův postup je veskrze pasivní – nesnažil se nějak ovlivňovat hlavní aktéry, pouze se snažil pochopit jejich pohnutky a motivy, což jistě slouží k dokumentární cti filmu. Prostor filmu je plně věnován páru bezdomovců (Jana a Jan), který přebývá na zpustlém strašnickém hřbitově, a sleduje jejich životní osudy. Konečný materiál sestříhaný do finální podoby filmu se nese v lehkém duchu a snaží se vyhýbat závažným otázkám týkajícím se tématiky lidí bez domova. Máme možnost sledovat scény, kde se mísí humor s lehkou dekadencí (Jana se koupe v neckách mezi zarostlými pomníky a Jan si u toho hlasitým chraplákem prozpěvuje „… a ta kráska ze snu procitá…“; Jana představuje obyvatele hrobky, kde s Janem bydlí, přičemž svůj výstup zakončí slovy „… a pak jsme tu my živí.“; Jana se vyměšuje do kbelíku a volá na Jana, ať to jde vynést). I přes tyto scény však film jako celek působí důstojně a rozhodně se nejedná o nějakou prvoplánovou exploataci. Výsledný formát filmu tak připomíná kombinaci freak show a reality show, chápáno bez jakéhokoli pejorativního nádechu, obohacenou o rámec časosběrného dokumentu. [LFŠ 2012 - host: David Vondráček] (30.07.2012)

Láska v hrobě není ani tak dokument o bezdomovectví, jak se na první pohled může zdát. Autor dokumentu se touto společensky ožehavou otázkou nezabývá, spíše ze životní situace a životního postoje dvou hlavních hrdinů těží, co se dá. Sledujeme balancování dvou jedinců doslova na hraně otevřeného hrobu. Chvílemi se snaží o návrat, ale nakonec stejně opět končí na hřbitově. Ve chvíli, kdy jsou nuceni opustit tento prostor, jejich svoboda je narušena a oni pomalu začínají padat do svého předem připraveného hrobu. Nejedná se o klasický dokumentární přístup, o to více si cením, že se s ním setkáváme v českém kontextu. Jde spíše o dokumentaci vnitřních stavů, proto poetické pojetí celého dokumentu nepovažuju za nevhodné. (10.03.2013)

Drsný film o lidských osudech, který vás dovede zasáhnout. Díváme se na ně jako na póvl společnosti, ale stačí je chvíli sledovat a uvědomíte si, že jejich životy a city nejsou o moc jiné, než ty naše, jen jejich potřeby se zredukovaly, a přesto nedojdou naplnění. Ke konci si říkáte, jestli už se kamera měla jen dívat, anebo udělat i něco víc. (07.08.2017)

Film tématicky i formou připomíná Katku od Třeštíkové, je ale ještě autentičtější, se silnějším průvodním motivem hřbitova a běžnému člověku "bližším" prostředím bezdomovecké komunity. Nelehce se na to kouká, pokud člověk má zažitý určitý životní standard a nedovede si představit, že by např. sám pozřel jakési masné špinavé chuchvalce ukryté v odpadovém plastikovém pytli v kontejneru za nějakou jídelnou a ještě si to pochvaloval. Lze ale takto nahlédnout až k samým hranicím společenské degradace a k s tím spojené redukci lidských potřeb a nároků, jež jsou pro většinovou společnost nepředstavitelné. Nehodlám film pitvat, jen se pozastavím nad tím, jak se Jan snažil vnutit pocit, že bezdomovectví může být jinou - svobodnější - formou žití (jakési životní paradigma zcela odlišné od "normy"). Tato iluze se odhalí v momentě, kdy Jan přinese Janě natrhané kytky a ta mu místo poděkování řekne: "No ty kytky jsou mi ale k h***u, když nemám žadný peníze." Bezdomovectví, jak ho prezentuje a omlouvá Jan, nemůže být svobodnější alternativa žití, pokud ke svému ukutečnění a udržení potřebuje prostředky odvrženého paradigmatu... Není svobodnější, protože možnost volby se jim redukuje na minimum ovládané nutností sehnat pár korun na jídlo a chlast a na boj s delirickým alkoholismem. Jinými slovy, jejich poslední skutečnou svobodnou volbou je volba, že na vše budou kašlat a žít v nesvobodě lenosti a vlastních závislostí. (02.03.2013)

Přišlo mi to spíš jako voyeurské nahlédnutí do něčího života, než jako dokument - postrádal jsem zde nějaké autorské stanovisko k tematice bezdomovectví (a občas se vyloženě divil, jak moc se protagonisté před tvůrci odhalují, než mi došlo, že je to u nich prostě už jen ztráta příčetnosti), a pokud jde o nějakou informační hodnotu, člověk se zde podle mě nic moc nového nedozví. Kromě předem očekávaných faktů, že to bezdomovci mají těžké (a kdo ne?) a občas dělají věci, ze kterých je normálním lidem na zvracení (osobně jsem u tohoto filmu málem vrhnul hned několikrát). Ve výsledku jsem z toho byl jen zhnusený a smutný, protože celý ten film není nic než jedna velká depka. I ta scéna s Bémem, jinak velmi komická, je vlastně taky k pláči. Film, v němž jeho téma naprosto přebíjí vše ostatní a těžko u něj hodnotit "objektivně" jeho kvality. Dostávat ho z hlavy budu velmi, velmi dlouho. (04.11.2016)