Code Blue
Režie:
Urszula AntoniakKamera:
Jasper WolfHudba:
Ethan RoseHrají:
Bien de Moor, Lars Eidinger, Annemarie Prins, Hans Kesting, Renée Fokker, Sophie van Winden, Sabine SoetantoObsahy(1)
Zdravotní sestra Marian, asketická čtyřicátnice introvertního založení, se s oddaností věnuje své práci, jež jí umožňuje být mnohdy poslední osobou, kterou těžce nemocní a umírající mohou spatřit. Občas na sebe dokonce vezme roli spasitelky a ukrátí pacientovi utrpení. Tyto okamžiky, kdy může být doslova na dotek smrti, představují pro Marian neodolatelná setkání s absolutní intimitou. Mimo „bezpečí“ nemocnice žije Marian spíše uzavřený, samotářský život a své city násilně potlačuje. Ovšem pouze do okamžiku, kdy během náhodně sdíleného voyeurského aktu pocítí silnou přitažlivost k neznámému muži. Netrpělivě očekávaný druhý snímek mladé režisérky, který se na nedávném festivalu v Cannes dočkal extrémních reakcí, nabízí radikální filmový esej na téma samoty a zároveň vizuálně vytříbený, v ocelově modrých kompozicích „vykreslený“ portrét emocionálně narušené ženy (vynikající Bien de Moorová), která se v klíčovém momentu svého dosavadního života podvolí nebezpečné touze. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (26)
Hanekenovský snímek o tom, co z běžného vnímání obvykle vytlačujeme, o narušené intimitě v éře vypjatého individualismu. Neschopnost hrdinky navázat vztah s okolím a zároveň přirozená potřeba intimity ústí v navazování patologických vztahů s umírajícími pacienty a v ponižující sexuální vztah s dalším narušeným jedincem. ()
Nevím na kolik je tohle hodnocení výsledkem mé zbabělosti, neochoty sledovat každý naturalisticky vyvedený nepříjemný detail, anebo jen neschopnosti pochopit narušenou a zoufalou ženskou postavu. Vedle Marian mi i Hanekeho Pianistka zpětně připadá jenom jako taková trošku cákla ženská. ()
IFFKV 2011 ()
Samota jako čisté peklo ()
Osamělost a touha po lásce, která končí dokonalým ponížením. Umírající pacienti nešťastné zdravotní sestry dotvářejí pocit naprosté bezvýchodnosti. ()
Ve Varech se snese lecos, ale v sále při promítání tohoto filmu rozhodně pochopení nevládlo. Už proto, že film se dá vykládat po svém, každý v něm vidí něco jiného, podle toho, v jakém rozpoložení se nachází, co má za sebou, kolik zažil smrtí svých blízkých, nebo nepodařených vztahů. A přestože festivalové publikum je hodně vstřícné, tenhle film přijat nebyl. Ani mnou. Režisérka si ukousla porádně velké sousto, ale dusí se divák. Pomalé tempo, snové vize, ještě podivnější realita... Nevím, čím tenhle film v Cannes šokoval, jak jsme byli před promítáním režisérkou varováni. Možná, kdyby si tohle sdělení odpustila, diváci by odcházeli bez zklamaných očekávání. Ani násilí, ani smrt, ani samota mě nešokovala. A mohla, kdyby to bylo lépe uchopeno. Asi nejvýstižněji to vyjádřil jeden kolemjdoucí divák, který po násilném oblouku "konce bez konce" vycházel z karlovarského divadla a prohlásil: "Tak teď bych si tak nejraději dal pěstí...." ()