Noordzee, Texas

Tišší film aby člověk pohledal. Přesto divákovi řekne vše co je potřeba. Stát na pláži, spálit své krabicové vzpomínky a vrhnout se do moře, které neodpouští, ale dá se v něm utopit duše. Čekat dlouhé roky a doufat, že se jednou ve dveřích objeví ten komu jsem dal srdce je vyčerpávající. Ale jednou se tam objeví a už nikdy neodejde. Tolikrát zlomené srdce, válí se v prachu v koutě čakajíc na něj. Zvedne ho, opráší a ono začne znova tlouct. Pohladíš mě a já budu vědět, že už je všechno navždycky v pořádku. Bez tohoto snu nepřežiji ani sekundu. (21.02.2020)

Tento film musím zaradiť do mojich obľúbenýh, čo sa týka LGBTI tématiky. Páčilo sa mi spracovanie, príbeh, no miestami herecké výkony neboli na 100% uveriteľné (herec, čo hral Pima ma ale v niektorých scénach prekvapil tým, ako dobre dokázal zvládať niektoré emócie). Ako už bolo nižšie spomínané, film o zlomenom srdci, ktoré začne opäť tĺcť. Každopádne mi dialógy a reakcie prišli troška prehnané v niektorých situáciách, preto, aj keď by som veľmi chcel dať viac, zostávam pri 70%. (15.01.2015)

Film jsem viděl před třemi lety poprvé a velmi se mi líbil. Tehdy jsem ho neokomentoval a až dnes, když jsem si přečetl některé komentáře, jež mne ke kritice filmu vyprovokovaly. Film je bezesporu velmi zdařilým dílkem - nepostrádá cit, pochopení a jemné předivo děje mezi jednotlivými hrdiny.Příliš bych se neoháněl zprofanovanou homosexualitou, protože o ní to podle mne vůbec není, ale o přátelství v nejintenzívněji prožívaném věku chlapce. Ústřední dvojice hraje výborně, zcela přirozeně a jejich přátelství je podáno realisticky, takže jsem při prvním shlédnutí měl doopravdy strach, že to špatně skončí, což se nepotvrdilo a tak to bylo jedině dobře.Dávám 80% (08.02.2018)

"A beautiful book... it makes - just as it should - the love between two men as natural and deep as any other," napsaly britské noviny v recenzi novelky Wachten op matroos (2000, "Čekání na námořníka") od oceňovaného vlámského autora a ilustrátora knih pro děti a mládež Andre Sollieho (*1947), která doma obdržela národní cenu (Gouden Griffel) za dětskou literaturu. Zmiňuju to zde ze dvou důvodů: jednak proto, že britské vydání téhle knížky se objevilo v tamních školních osnovách a vyvolalo snad první takový rozruch svého druhu (kniha pro děti o náklonnosti mezi kluky? a jako školní četba?), a jednak proto, že úvodní citaci lze s klidem použít i na Sollieův románový debut (byť jde o novelku se sotva stovkou stran) Nooit gaat dit over (2004, "Tohle je navždycky"), jejíž adaptací film Noordzee, Texas je a která v Belgii vyšla už ve třech vydáních. Sollie je spíš lyrik a básník, což se v knize značně projevuje a opatrný divák by se proto přenosu na plátno mohl obávat (zejména po zkušenosti s americkou adaptací jiné, leč podobně laděné novely Dream Boy /2008/). Nicméně, boj se diváku nic. Celovečerní debut belgického režiséra Bavo Dafurneho (*1971) za vidění stojí, má několik předností. Nejdřív zaujme neokoukaně příjemná obrazová vymazlenost (kompozice záběrů, barvy, hry s hloubkou ostrosti,...), posléze herecké výkony vesměs mladého ansámblu (náročný casting se vyplatil), obstojný soundtrack a nakonec i samotný příběh. Jistě, není nějak třeskutě originální, ale má body za umístění do neobvyklého prostředí (chudá čtvrť belgického maloměsta) i za překročení stínu coming-outových dílek, kdy nás režisér bere dál a nenásilně zachycuje vášeň adolescentní lásky. Konkrétní mínusy se sice těžko hledají (místy snad jistá unylost, nevyvážené výkony, divný konec), nicméně můj oblíbený film z toho nebude. Přesto, jde o filmově svěží, dojemný příběh, ze kterého nebudete zkroušeni (ceny z festivalů v Římě a Montrealu). Ač Belgie uznává sňatky homosexuálů, má podle Defurneho pokrytectví stále navrch: "I wish heterosexuals would be just as charmed by my film as gay people were charmed by Titanic. But that’s not reality." Na plakátu k filmu v Belgii například nesměli být dva kluci ("příliš kontroverzní") a hlavní belgický filmový mecenáš (a výrobce piva) na film odmítl dát peníze ("Your film is not the target audience of beer drinkers."). Nicméně zdá se, že belgickému queer filmu se v posledních letech daří. Letos mělo premiéru další gay drama, Mixed Kebab (2012, r. Guy Lee Thys) o navýsost kontroverzním tématu homsexuality a islámu. A na lehčí notu, belgická herecká gay ikona Timo Descamps (*1986) prorazil na americké stříbrné plátno ve sci-fi dramatu Judas Kiss (2011, r. J.T. Tepnapa). To ale prý úplně odvar není... (05.06.2012)

Hezké, uvěřitelné, bez americké naivity a pozlátka a s výborným výkonem Jelle Florizoona, který v době natáčení měl mezi patnáctým a šestnáctým rokem (takže těžko mohl být film v milostných scénách "více otevřený"), a přitom pod vedením režiséra snímku podal naprosto brilatní a vyzrálé herectví, alespoň já to tak cítím v tom, co nám chtěli tvůrci sdělit. Vůbec nemusím takovéto náctileté mladíčky, ale tento klučina mě fakt dostal a film jsem si přehodil do své nejužší TOPky. Výborný herecký výkon i v podání jeho matky, ostatní už byli krůček za nimi. Prostě to, co život opravdu přináší, a proto hodnotím velmi vysoko tak, jako většina ostatních recenzentů. Žasnu, jaké krásné filmové klenoty dokáže Evropa vyprodukovat. Díky belgickým tvůrcům ... 4x10 (24.07.2023)