Metachaos

Koukám, chlapci měli špatný trip. Ono s psychedelikama to chce pevnější hlavu. Dílko se dá samozřejmě vykládat všemožnými způsoby, a to spíše podle momentálního stavu nebo světonázoru vykládajícího, ale právě ta chaotická rozbředlost od kontroverze mezi přírodním a umělým přes frustraci a rozpad civilizace až po duševní nemoc, kterou by autorům filmu jednoznačně diagnostikovali lékaři ještě v první polovině 20. století, mne nutí dát ruce pryč od výkladu a věnovat se něčemu konkrétnějšímu. Nakonec však jeden výklad mám – je to školní cvičení na téma, které profesor definoval jako "Metachaos" a studenti pojali jako "Kluci, hoďte něco do stroje". Na čsfd se však najde dost individuí, kterým se toto sebeúčelové cvičení bude líbit. (30.05.2012)

Nejenže si s tím hoši dali dost práce, dokonce to „dává smysl“. Klasicky krátkometrážně lehkovážná pětka.           Edit: Jak jinak si tento nazlobený snímek vykládat, nehledě na předponu „meta“ v názvu, než spirituálně – už proto, že se neomezil na pouhé entropické zrnění. Ostatně bez metafyzických brýlí se celá věc jeví pouze jako hříčka nebo presentace dovedností, s důrazem na slovo „pouze“. Nevím, jestli je třeba zabývat se detailně dokonalostí bílých (anorganických?) útvarů a jejich spořádaného pohybu doplňovaného andělskou netečností postav, potažmo temnými, chaotickými kreacemi jejich černého protipólu, význačnými svou cynickou bezcitností ke všemu, co mohou znamenat a co bez okolků nechávají zaniknout. Ostatně, kdo správně rozeznává rozdíly mezi stoicismem a cynismem? Kde přesně pak má místo apatie?           Je pak přelévání temnoty přes světlo evolučním dějem pramenícím ze zákonitostí toho, co jsme zvyklí zvát přírodou, nebo se jedná o kosmický boj dle osnov manichejského dualismu? Proč se zdá, že démonická polovina získává navrch zcela bez odporu? Fatálně končí tmou nad vodami, což svou podobností s Genesis naznačuje koloběh. Může být koloběh chaosem? A vůbec, co je to chaos? Může být nějak předurčen, byť by to byla pouhá teoretická definice, vždyť i pouhým pozorováním (proč pak tedy ne definováním) ovlivňujeme své okolí?            A dále, proč se nezamýšlet nad možností existence jakéhosi šíleného boha, pomateného slepého Azathotha, jak je popisován třeba v umělé lovecraftovské mytologii (který nerozumí ani svým pohnutkám a který je zcela indiferentní k následkům či výsledkům projevů své existence)?            Je rovněž snadné přiklonit se k výkladu, a proč ne i s výše zmíněnými konotacemi, který si bere na paškál chamtivost a mocichtivost lidstva, její démonickou podobu, jejíž nákaze snadno podléhá efektní, ale již dekadentní pozdní kapitalismus a konzumerismus, apatický a oslabený únavou ze sebe sama a svou neživotaschopnou umělostí —— podléhající ale v evoluční a historické fázi, ve které je pád velkolepý a fatální... Atd., atp., ne každá nejednoznačnost zasluhuje obdiv, ale už samotná inspirace, kterou snímek skýtá k podobným úvahám, jejichž semínka produkuje, stojí za dobré hodnocení. (Mimochodem, v tomto neskromném komentáři jsou ty skromné a neúplné úvahy, k jejichž formulování jsem původně neměl chuť ani vůli, inspirovány též komentáři Adama Bernaua a čsfd individua Aelity.) (27.05.2012)

V jednom z komentářů jsem četla, že tomuto krátkometrážnímu snímečku lze dát buď odpad nebo pět hvězdiček. Já jsem to vzala zlatous třední cestou. Vizuálně je snímek velmi působivý, hudebně taktéž (i když na druhou stranu znávám, že industriálně-techno-noisová hudba nemusí sedět každému). Je to dynamické, temné a zamýšlené poselství si snadno domyslíte. Je to znázornění ošklivého světa, za který si ovšem můžeme sami. Chaotická černá vyhrává nad harmonickou bílou, postavy v krajině jsou pasivním prvkem podléhajícím děsivým změnám. No, něco to o nás přeci jen vypovídá, ne? (26.06.2012)

Proboha! Neuvěřitelně mě to teď mrzí. Že jsem si vyplácal naprosto ohromující snímek, na který jsem se dostatečně nepřipravil. Odzbrojující experimentální propojení krátkých sekvencí, mapující lidské pocity. Tak to beru já, neboť Metachaos je jeden z velmi mála titulů, který neatakuje pouze dva hlavní smysly. I hmat, jelikož jsem si po celou dobu dynamické podívané užíval vzrušující pocit husí kůže. Zpočátku impozantní dojem prvních vteřin navozený neuvěřitelně precizním začátkem je postupně na pocitových vahách převážen k úžasu, zhnusení, odporu a v neposlední řadě i zvídavosti. Zvídavosti, co to všechno znamená, co je tím myšleno, proč je to takhle a tamto zase takhle. Myslel jsem si, že Lynchovy nemocné mužíky v převedení pocitů na filmové plátno nikdo nepřekoná, ale Italové hrají naprosto jinou ligu. Takový chaos jsem totiž ještě neviděl. Chaos, ve kterém se postavy roztékají, ve kterém pravidelné geometrické obrazce rotují a vytváří si tak svůj vlastní paradox, kde neustále vzduchem poletují nerozpoznatelné kusy odpadu. To vše za nejlepšího hudebního doprovodu v experimentální tvorbě. Neuvěřitelně úderná a dynamická hudba dodává jakémusi surrealistickému ději zvláštní kouzlo a rytmičnost zdánlivě nesmyslným pohybům. Dokonalost. ? % (01.01.2013)

Na tento Bavariho vizuálně chaotický snímek, který opravdu dostává svému názvu, jsem se díval v téměř střízlivém stavu, což asi nebyl úplně nejlepší nápad. A neboť drogy neužívám ani ve větším, ani v menším, než malém množství, možná mu dám ještě šanci, až budu pořádně napraný - musí přeci existovat důvod, proč je průměr mých oblíbenců u tohoto kousku nad osmdesátiprocentní hranicí. Ovšem osobně neočekávám příliš velký kotrmelec ve výsledném hodnocení, maximálně se dostaví nějaká ta depka. Takže bych spíš radil dát ruce pryč… (29.12.2013)